Zázračné Krasnice 6, 7

6.
„Pavle, ihned vysyp co víš o modré auře. Tady něco nehraje...“ udeřil jsem na něj.
„Vím jenom, že modrá aura je pozitivní energie. Je v ní skryta schopnost léčitelství a moudrosti. Ale to vím jen z knížek, vyzkoušený to nemám."
Jarda právě přijel z práce a Tomášek na něho s rozběhem hupsnul. Vypadají spolu sice jako slon a mravenec, ale na tyhle záběry ze života bych dokázal koukat celý den. To myslím smrtelně vážně.
„Jardo,“ volám na něj z naší zahrady, „až u vás olíbeš celej barák, stav se u nás. Nebudeš litovat, mám dobrý zprávy...“ mávám rukou. Jarda kývl, že rozumí, a po chvilce opravdu přišel.
„Tak vybal co máš. Potřebuješ spravit pračku?“
„Ne... byl jsem za babičkou na chatě v Seníku.“
Vidím, že se Jarda začíná uchechtávat, tuší duchařinu. Ale Pavel je spíš na mé straně, už jsem ho zpracoval.
„Jardo, neblbni,“ povídá mu Pavel, „tohle vážně není prča... jde o tvýho Tomáše...“
Jarda rázem změnil výraz obličeje.
„Klid, Jarouši... původně jsem ti to nechtěl říct, ale je to dobrá zpráva. U babičky, zdá se, mají BYTOSTI den otevřených dvěří. Co to kecám – den... choděj tam furt. Ty bytosti - co nejsou velcí hříšníci - se objeví jen jednou. Ruda Páleníček je u mojí matky pečenej-vařenej...“
Jarda mi skočil do řeči: „Co tu oba chlastáte za utrejch? S Tomášem to má společnýho co?“
„Podle všeho,“ uklidňuju nervózního Jardu, „tvůj Tomáš tady vykoná velký věci. A když myslím velký, tak myslím VELKÝ,“ koulím při tom očima a mocně rozhazuju rukama.
„To je, podle tebe, ty pitomče, dobrá zpráva?“ kouká mi Jarda z deseti centimetrů do očí. „Víš jak by se nám všem, i JEMU ulevilo, kdyby byl NORMÁLNÍ?“
„Jarouši,“ povídá Pavel, „co když Tomáš, jako jedinej v širým okolí, JE normální... My ostatní jsme blbci...“
„Jenže já bych rád,“ řekl smutně Jarda, „aby byl blbej po mně...“
„To bych mu nepřál,“ koukám Jardovi z deseti centimetrů do očí...
____

7.
V domě panuje noční ticho. Jen kvákání žab od rybníka je slyšet... sem tam štěkne pes. Šumění stromů mě uklidňuje natolik, že cítím lehkou erekci. Než jsem to domyslel... cítím pod peřinou silnou erekci.
„Jani...“ Jana čte knížku a je ke mně neopatrně otočená zády.
„Co je zas?“ vyslala jen řečnickou otázku, ale je mi jasné, že je ponořená do románu. Co tam tak zajímavého můžou psát, když já tady mám zrovna problém?
„Jani... copak tam píšou tak zajímavýho?“ nevzdávám se...
„Jó, je to tady docela zajímavý...“ nenechá se rušit moje drahá.
„Tady to je taky docela zajímavý... mám tu malý problém.“
Nesmím polevit! V duchu se povzbuzuju.
„Copak?“ zašátrá Jana po paměti za sebe, a neomylně chytne můj „problém“.
„Až ten problém bude větší, tak řekni,“ provokuje Jana. „Ještě pár stránek zřejmě přečtu...“
Opatrně opouštím postel a klíčem zamykám dveře ložnice. Jana uslyšela charakteristický zvuk – cvaknutí zámku. Zavřela knihu. Teď už se nevykroutíš, děvenko...

(Pokračování)