Zázračné Krasnice 12

12.
Nejsou všichni vědci hajzlové, co jdou Tomáškovi po krku. Teď už to ví i Jarda. Objevil se v Praze moc hodný člověk – a teď se podržte – móóóc velká kapacita. Napsal spoustu vědeckých knížek, i v televizi se mihnul. Mluvím o MUDr. Františku Jonášovi, DrSc. – specialista na patologickou anatomii a neuropatologii. Jak říkám – hodnej člověk. Do Tomáška se vyloženě zamiloval, a tím si získal i Jardu. Tohodle vědce Jarda určitě nezabije, jak jim nedávno vyhrožoval. Doktor Jonáš má největší zásluhu na tom, že Ryšánkovi s klukem nemusí jezdit tak často do Prahy. Dozvěděl se o Krasnické borovičce, a pod rouškou vědeckého bádání, u Ryšánků ochutnává. Ne, samozřejmě přeháním. Je to člověk na „úrovni“, a přesto si s náma, „vesničanama“, rád pokecá. To se ví – hlavně jezdí za Tomášem, a ten chudák malá, vyplňuje hromadu testů. Ale jak pan doktor má „vědecky splníno“, je z něj pohodový člověk s veselýma očkama. Smíšek – jestli mi rozumíte.
„Chlapi bláznivý,“ zase se doktor směje nějaký naší blbosti, „já z Krasnic vždycky jedu s pocitem, že mně praskly dvě žebra,“ utírá si smíchem uslzené oči. „Vám není nic svaté…“
Pan doktor mluví až pedantsky spisovně. Jsem zvědavý, jak mu to s námi dlouho vydrží…
Jarda pana doktora přátelsky buchne do zad.
„Když vy se, pane doktore, tlemíte každý krávovině…“
„Pane Ryšánek, neříkejte mi pane doktore. Já si pak připadám jako v práci…“
Jarda panu doktorovi dolévá borovičku.
„Jenže vy jste PAN DOKTOR. Alespoň pro mě určitě! A ještě k tomu světoznámej!“
„To je sice hezký,“ směje se smíšek doktor Jonáš, „ale jsem taky Franta. A v téhle přenádherné, utěšené krajině,“ ukazuje kolem sebe, „bych byl raději Franta. Chápeš… Jardo?“
Připili jsme si na tykání.
„Hele, Franto,“ osměluji se v tykání, „až vystřízlivíme, budeš si to tykání ještě pamatovat?“
Pan doktor se směje, jako kdyby Donutil řekl svůj nejlepší vtip.
„Honzo,“ chytne mě kolem krku, „Vždyť já v životě nebyl opilý, a hned tak nebudu. Mozek mě zajímal odmalička… tak vím, co mu můžu povolit,“ a poslal do krku dalšího panáka.
Ve čtyři hodiny ráno jsem pana doktora vzal za nohy, Jarda zezadu v podpaží. Opatrně ho neseme do postele.
____

Tomášek vyplňuje testy.
„Pane Jonáš, ale tady to máte trochu pomotaný…“
Pan doktor si sundal s hlavy mokrý ručník, a šouravým krokem přišel až k Tomáškovi.
Kluk kouká do lejster, propisovačkou si čechrá blonďaté vlásky.
„Nó… tady, pane Jonáš. S tím limbickým systémem… to jste trochu šlápnul vedle, ne?“
Pan doktor se posadil vedle kluka, a znovu si nasadil ručník.
„Tomáši, já jsem dnes trochu nastydlý… musíš na mě pomaleji… do čeho, že jsem šlápl?“
Tomáš ukazuje prstíkem na biochemické vzorce.
„Tady… tohle přeci. Kdo to tam takhle načmarykal?“
Doktor Jonáš se na vzorce nedíval – seděl na židli v záklonu, a těžce oddychoval…
„To jsem tam načmarykal já, Tomáši. Byl jsem za to nominován na Nobelovu cenu…“
„Za tuhle ptákovinu?“ diví se Tomášek. „Vždyť vám to nemůže tady vycházet. Pane Jonáš… pane Jonáš…“
Tomáš třese panu doktorovi rukou.
Pan doktor otevřel oči, šel k umyvadlu a na zátylek si pustil studenou vodu.
„Já ty chlapy snad přizabiju…“ mumlal si pro sebe. „Tak… kde jsem se zmýlil, Tomáši?“ jde zpátky ke klukovi, a po cestě se otírá ručníkem, který si sundal s hlavy.
„Tady, pane Jonáš, nemůžete v hippokampusu takhle zjednodušeně přeměňovat paměť krátkodobou na paměť dlouhodobou. Toho si váš ředitel nevšiml?“
„Já jsem ředitel, Tomášku…“
„Ředitel… ředitel,“ Tomáš nad papírama kroutí hlavičkou. „Ředitel… a pěkně nastydlej… jako můj táta a strejda Honza…“

(Pokračování)