Quartet pro dva

Qartet pro dva

Sešli jsme se. Teda jen já a ty. Pod značkou Stop u semaforu. Byl jsi tu dřív, jako vždycky a já přišla akorát, samozřejmě. Pár minut jsme se jen tak bavili o kravinách a pak se začali poněkud nervózně rozhlížet.
Uplynula půl hodina, ve které jsme v klamné naději koukali po možných cestách příchodu, třeba vás jen něco opozdilo. Nikde nic. Jen občas projelo zbloudilé auto.
Nemělo nás tady být víc? Proč jsme dva a ne čtyři jak by to mělo být? Vždyť my dva bez vás nepřežijeme!
Jsme quartet umělců pod temnou oblohou,
naději jsme rozdali, teď nemáme.
Jsme ti, co dál už jít nemohou
a já se ptám: „Umíráme?“
Bylo na tobě vidět, jak strašně jsi nervózní, přesto ses snažil vypadat pohodově. Upřímně říkám, že ti to nešlo. Ruce v kapsách se ti třásly a to tvé stálé podupávání fakt nevypadalo frajersky.
„No teda jestli taky vypadám takhle tak potěžpámbu,“ zašeptám si pro sebe. Uklidňuje mě to. Usměju se, povolím ruce, které jsme měla doteď sevřené v pěst a trochu volněji dýchám. S přetvářkou naprostého klidu se vyhoupnu na klandr.
Nakonec se chceš i ty nějak odreagovat a začneš se utěšovat blbými kecy.
„Až ty přijdou!- Ty uvidí! Jak já jim dám! Chodit takhle pozdě! No teda až ty přijdou....“
Vy přijdete, že ano? Quartet drží při sobě, no ne? Neopustili jste nás? Ach bože my to sami nezvládneme!
Bože ať jsme qurtet pod temnou oblohou!
Možná jsme dva- co naděláme?
Možná jsme dva co dál už jít nemohou,
ptám se: „A co neději? Máme?“.
Začal ses panicky rozhlížet kolem sebe, při každém zvuku si sebou trhnul a s matným zábleskem v očích ses díval po původci. Já jsem se radši koukla na nebe. Bylo temné; stály tam nehybné nacucané mraky jen čekající na povel.
„Bude pršet,“ prohodím.
Nevšímáš si mě.
Za chvíli mi na tvář dopadne první těžká kapka.
„Prší,“ oznámím, teď už důrazněji.
“O-Opravdu?“ trhneš sebou zase a pozvedneš oči k obloze. Velký cákanec vody ti spadne přímo do obličeje.
„Sakra!“ vykřikneš.
To tu takhle máme čekat v dešti? Na vás, kteří nepřijdete? Vás dva zrádce, kteří nás nechali na pospas ulicím?
Jsme dva pitomci pod temnou oblohou.
V temných ulicích; promokáme.
Až přijde zlo ať bije nás do nohou
a já se ptám: „Nač čekáme?“
Seskočím ze zábradlí a rukama si zakreju hlavu, aby na mě tolik nepršelo. Teď totiž leje opravdu hodně a já nechci promoknout. Po chvíli se na mě obrátíš.
„Myslíš, že přijdou?“ zeptáš se. Zeptáš se upřímně s nadějí v očích, že ti odpovím a ujistím se o svém optimismu.
A co ti mám jako říct? Co ti mám říct, když já si stále kladu stejnou otázku?
„Jo...Snad jo. Třeba jen někde čekají, až se vyprší a pak přijdou....“
„To je možný,“ usměješ se s úlevou.
„Víš co? Pojďme si stoupnout támhle do vchodu toho domu, ať na nás tolik neprší! Oni přijou stejně až po dešti.“
„Tak jo!“ přijímáš radostně, asi jsem tě vopravdu uklidnila.
Přeběhneme otevřený plac a schováme se jakžtakž pod střechou. Oba jsme mokří.
A oni stejně nepřijdou.
Ti dva už nestojí pod stejnou oblohou.
My tady čekáme; voda vládne.
Jsme tu s nadějí, že nám pomohou
a já se ptám: „Kdo z nás to zvládne“
Jasně ti svítily oči plné naděje, zase ses usmíval. I já nasadila hraný úsměv.
„Jak dlouho myslíš, že bude ten déšť trvat? Za jak dlouho přijdou?“
Bylo to zoufalý. Tys fakt věřil, že nás tu nenechali. A dokonce si mi dával takovou důvěru a naději, že ses mě ptal kdy skončí déšť. Ale já nejsem jak ta žába z televize! Jak ti mám říct, že jsme odepsaní?
„No podle mě to nebude trvat dlouho. Takovéhle lijáky to je vždycky chvíli sprcha a pak hned nic...“
„To je dobře. Už se těším, až přijdou.“