Magické kouzlo pouti

Magické kouzlo pouti

Říkal jsi, že mi vystřelíš plyšového medvěda. Že prý jsem tvoje princezna. Pch. Připadám si naivní. Jak jsem si mohla myslet, že mě máš rád?
„Dáš si cukrovou vatu?“
Zatřepu hlavou a pohlédnu na prodavače, co si přivydělává na poutích. Vypadá mladě a je celkem hezký. Je to ironie, že jsem se s tebou seznámila taky na pouti. Sedl sis ke mně do autodromu. A pak už to šlo rychle. Limonáda, smích, doprovod domů a polibek. Slušelo ti to. To jsi ještě nosil dlouhé vlasy, pamatuješ? Asi ne, co? Myslím, že mám ještě nějaké fotky...Je to divné, že tady píšu o fotkách a přitom jsem i plná vzteku. Ten ale zázrakem mizí, když se ponořím do vzpomínek.
Máš asi nějaké zvláštní kouzlo. Nedokážu ti vynadat, prostě to nedokážu. Nakonec to dopadne tak, že vinu svalím na sebe. To je blbost. Asi si zajdu k cvokaři. A tebe pošlu na výpomocnou brigádu k Davidu Coperfieldovi. Prostě jsi mě nějak očaroval.
Čím to je že zrovna ty? na světě jsou milióny kluků a já se zkrátka musím zamilovat do tebe. Do takového parchanta.
Vidíš? To kouzlo nějak ochabuje! Řekla jsem ti parchante! Už se lépe ovládám.
Ty idiote! Blbče! Sobecký namyšlený nádivo!
Sama sobě se divím, že ti nadávám.
Vlastně ani ne, zasloužíš si to.....Pitomče.
Ne ne... nebudu ti nadávat....Nebo ano?
Chci ti nadávat!...Nebo ne?
„Tak co ta vata?“
„Jo....jo..jistě že si dám a .... Smím tě pozvat na limonádu?“