Zázračné Krasnice 13, 14

13.
Tomáš má místečko, kam si rád vyleze. A to je na mámin, nebo tátův klín. Tentokrát byl „poctěn“ Jarda.
„Tomáši, pan Jonáš říkal, že bys nemusel chodit do školy. Stačilo by jednou za půl roku formální přezkoušení…“
„Tohle, tati, nemyslíš vážně? Já mám ve škole Adélu… teda, chci říct… kamarády, tati. A co bych doma dělal sám, když Markéta s Katkou jsou stejně ve škole? Táto… tati…“ Tomáš tahá Jardu za vousy, „že můžu chodit do školy…“
Úpěnlivě, se strachem v očích, kouká Tomáš na tátu.
„Ach jo… no jo… dělám to nerad,“ Jarda kluka pohladil, „tak si do tý školy choď. Ale je to pro tebe ztráta času…“
„To těžko. Kluci zase umí, co já ne!“
„Jó? Například?“
„Například, tati, když žábě strčíš do zadku brčko – tak ji můžeš krááásně nafouknout!“
„Proboha,“ zhrozil se Jarda, „a tohle se tvojí Adélce líbí?“
„Nééé, co blázníš, tati,“ naladil andělský úsměv, „Adéle se líběj jiný věci, přece…“
„Co? Jaký věci, Tomáši?“ Jarda se nervozitou začíná trochu potit…
„Já nevím… třeba… vždyť víš,“ červená se Tomáš…
„Že tys´ ji dal pusu!“ Jarda začíná s výslechem.
„Já? Holce? Fuj! Ty máš nápady, tati... Adéle se líbí, když jí domů nesu tašku. Ona ji má těžkou jako prase, tati.“
Na Jardovi je vidět úleva.
„Když tašku, tak tašku. Panu Jonášovi řeknu, že do tý školy prostě musíš chodit. To je jednou jasný, že jo…“
„Jenom bych rád, tati, abys´ na příští rodičovské schůzce paní učitelce domluvil. Já jsem schválně v počtech udělal dvě chyby, a ona mi stejně dala jedničku. Tati, úča ty moje úkoly snad vůbec nečte!“
„Tak nevím, chlapče, jestli mně z tebe brní víc hlava, nebo noha… co mi na ní sedíš…“
____

14.
„Chlapi, slibte mi, že to nedopadne jako minule,“ hrozí nám prstem doktor Jonáš.
Sedíme u krbu - řekl bych, že snad všichni. Místo brutální borovičky popíjíme lehké červené. Doktor zítra odjíždí... vlastně pořádáme menší rozlučku.
„Když jsem za vámi do Krasnic přijel,“ pokračuje pan doktor, „měl jsem v mozku 100 miliard neuronů. Teď jsem ztěží na polovičce,“ smutně se usměje.
S Jardou jsme si mysleli, že doktora tykání, po tak drastickém zážitku, přešlo. Ale doktor je formát – ani stín výčitky. Jen přátelské škárlení. Dál mu smíme – ne, musíme – tykat.
„Franto, jakpak je vlastně Tomáš učenlivý?“ ptám se.
Doktor se ohlíží, jestli Tomáš není na blízku.
„Já se učím od něj,“ šeptá doktor spiklenecky. „Náš tým vlastně mapuje, co všechno Tomáš ví…“
Visíme doktorovi na rtech, ale on si dává pauzičku. Znalecky vychutnává červené z Moravy. Pak se zase opatrně rozhlédne.
„Lidi, on toho ví strašně moc…“
„Ježíííši,“ vyjekne Jarmila, „aby nás kluk nepřived do neštěstí…“ křižuje se.
„Franto, to my víme taky, že toho ví moc,“ povídá Pavel potichu, „ale… jak moc?“
Doktor si prohrábl vlasy, až mu na hlavě zůstal trčet kohout.
„Jak bych vám to… laicky… teda bez urážky… No třeba: synapsi. To je nervové zakončení pro přenos informací mezi neurony. Mluvím hlavně o mozku… To, že Tomáš věděl hned, o čem je řeč, to mě samozřejmě vůbec nepřekvapilo. Ale co mě šokovalo – on ukázal, jak by se dala s obrovskou přesností MĚŘIT rychlost přenosu informací !!! Já samozřejmě nevím, jestli to bude fungovat… ale, z tohodle úhlu se NIKDO na světě… rozumíte… on je první, kdo to asi rozlouskl.“ Doktor kroutí hlavou, a vyprázdnil další sklínku.
„Franto… a alkohol, ten přenos informací zrychluje, nebo zpomaluje?“ ptám se doktora.
„Zpomaluje. Proč?“
„Zítra ti přece do ústavu přijedou Japonci. Cítím za tebe jistou zodpovědnost, chápeš?“ usmívám se na doktora.
„Honzo, vždyť já v životě nebyl opilý…“
Jarda mu skočil do řeči: „To už jsme jednou slyšeli.“

(Pokračování)