Zázračné Krasnice 15, 16

15.
Pavel v Chrudimi otevírá výstavu loutek. Loutky – to je jeho láska, co ho znám. Bohatě zásobuje hradecké loutkové divadlo Drak. Jeho loutky s divadlem sjezdily snad celý svět. Současně vystavuje i obrazy a jiné dřevěné plastiky.
Je s námi i doktor Jonáš, a dokonce se nechal přemluvit k úvodnímu projevu:
„Tohoto mladého umělce…“
„Nóó… mladého,“ ozval se někdo z našich řad.
Doktor pokračuje: „Tohoto… hm… umělce jsem měl tu čest poznat teprve nedávno. Jak možná mnozí víte, zajímám se spíše o patologickou anatomii a neuropatologii. Ale tento handicap mi nebrání rozpoznat citlivou a oduševnělou tvorbu Pavla Vondráčka. Nejen, že má skvělé loutky a obrazy… ale také víno ve sklípku… děkuji za pozornost.“
Doktor s Pavlem sklidili bouřlivý potlesk, a mně se podařilo ve správný čas vystřelit špunt…
Je mezi přítomnými i hodně dětí. Snad to s nejmladší generací nebude tak špatné, když se ještě dnes – v době počítačů – zajímají o dřevěné loutky.
„Františku,“ povídám doktorovi, „Měl jsi móóóc hezkej projev. Ale pročpak jsi mluvil jen o vínečku? Na borovičku jsi zapomněl?“
„Na tu se, Honzo, nedá zapomenout. Ale nezdálo se mi teď vhodné o tom moku hovořit. Vždyť jsme tu hlavně kvůli Pavlovi.“
Pavel má kolem sebe hodně „vyptávačů“, ale i na nás si udělal čas. Možná zaslechl slovo „borovička“, a v tu ránu byl u nás.
„Františku, ještě jsem ti pořádně za ten projev nepoděkoval. Dojal si mě. Sice o umění víš velký kulový, ale řekl jsi to moc pěkně. Něž jsi od nás z Krasnic odjížděl, víš, že jsem ti do tašky tajně šoupnul dvě lahve borovičky?“ usmívá se Pavel.
Iva se trochu nadurdila: „Pavle, máš rozum? Co si o nás paní Jonášová pomyslí?“
„Že je v Krasnicích banda opilců…“ odpoví Jarda za Pavla i za doktora.
„Ne… ne, to v žádném případě,“ ohradil se doktor. „Lahve jsem našel dřív než moje paní. Mám je v kanceláři. Hned jsem jednu otevřel – ale přísahám – ani jsem si nelízl… jen jsem přičichl… A víte, co mi, za hodinu na to, řekl jeden Japonec? Že prý v mé kanceláři cítí saké,“ rozchechtal se doktor. „Prý saké… plete si jejich rýžové víno s krasnickým smrťákem. Oni si myslí, že umí všechno… Kdyby se dověděli o Tomáškovi…“ a rozesmál se ještě víc.
Přiběhly k nám všechny naše děti.
„Copak, copak?“ ptá se jich Jana.
Z Katky vyhrklo: „Že vy si tady vyprávíte sprostý vtipy?“
____

16.
Jarda přeci jen musí Tomášovi napsat na pár dní omluvenku do školy. Čeká je „pracovní“ výlet do Prahy. Tomášek už si zvykl, dokonce se těší.
„Tati, nemohla by jet Adéla s náma? Napiš do tý omluvenky… tady… třeba sem – Adéla Trojanová. Já bych jí chtěl ukázat snímkování magnetickou rezonancí…“ škemrá Tomáš.
„Ty si s Adélou o tomhle povídáš?“ diví se Jarda.
„No jasně. My před sebou nemáme žádný tajnosti,“ usmívá se klučina.
„O čem se s ní třeba bavíš?“
„Ták… normálně. Cestou ze školy na autobus si povídáme… třééébááá… o reprodukční biologii…“
„Cožé?!“
„Nó… o tkáňovým inženýrství, nanotechnologii… léčba genetických chorob – ta mě baví nejvíc!“ Tomáš září jako lampička.
„Copak ti na to Adélka říká?“
„Ona moc nemluví. Ani nemusí. Viděls´ její oči, táto, ne?“
„To je ta, co sedí ve druhé lavici u okna?“
„No jasně…“
„Tomáši, tak ta má nááádherný oči.“

Rodiče Adélky byli proti. Tomášek musel jet autem jen s mámou a tátou. Na zadním sedadle si řekl spíš pro sebe: „Možná by to Adélu stejně nebavilo… a přitom dneska to bude dobrý.“
„Jó? Copak se bude dít?“ prohodil Jarda, a zapnul stěrače. Poprchává.
„Táto, to bys nevěřil, jakej chaos mají v proteomice.“
„Co to?“
„No, v proteomice.“
„Slyším… ale nerozumím,“ přiznává se bez mučení Jarda.
„To máš jedno, tati. Ty tomu rozumět nemusíš. Doktor Jonáš – ten by tomu měl rozumět.“
„Doktor pomalu chápe?“ Jarda přeřadil na trojku.
Máma se neudržela: „Nemluv tak o panu doktorovi.“ Jarmila tyhle řeči nemá ráda.
„Když… ono je to těžký, tati. Se všema. Prej slavnej ústav… Chtějí léčit genetický choroby… a vůbec.“ Tomáš si utřel nudli hřbetem ruky.
„Hlavně se na ně, Tomáši, nevytahuj,“ domlouvá mu máma. „To by od tebe nebylo hezký…“
„Mami, až budou lidi chodit s dvouma hlavama, a třetí ruka jim vyroste ze zad – to bude podle tebe hezký?“
„Přeháníš, ne?“ Jarda zapnul stěrače na větší rychlost.
„Já ti teda něco řeknu, tati. Některý proteiny mršej geny. A já vím který. A genoterapie? Stačí jedinej gen, a máš nevyléčitelnou chorobu. Podle nich – nevyléčitelnou. Přitom je to tak jednoduchý… přece ten blbej gen vyměním, a je po problému. Nad čím tak dlouho bádaj…“ Tomášek si hlavu může ukroutit.
Auto projelo hlubokou louží.
„Tomáši,“ zeptala se máma, „opravdu může doktor Jonáš třeba za dvě hlavy?“
„Mami, nejde o pana Jonáše… ten je hodnej. Ale něktěří chytráci si hrajou s moc nebezpečnejma hračkama. Jestli se jim to vymkne – sem zvědavej, kdo to bude brzdit. Já teda ne, …se jim na to vykašlu. V Praze maj rozum, ale kdybys věděla, co vyváděj jinde.“
„Ják, vykašlu?“ Jarda zvýšil hlas.
„No tak nevykašlu, tati… ale říkal jsem jim, co nemaj dělat. Pan Jonáš ti to dosvědčí… To oni se vykašlali na mě!“
„Na mýho kluka nikdo kašlat nebude…“ Jarda začíná cloumat s volantem.
„Táto, neblázni… ještě se vysekáme…“ Jarmila se ho snaží uklidňovat. Umí to. Hladí Jardovi koleno, a to zabralo.
Tomášek pokračuje: „Teď tam jedu hlavně kvůli špatnýmu dělení buněk…“
„Táto, proč stojíme?“ vyjekne Jarmila.
„Asi něco zvlhlo.“
Jarda leze z auta.
„…dělení buněk, …dělení buněk,“ brumlá si Jarda už pod mokrými vousy, „rozdělovač je v hajzlu!“

(Pokračování)