Zázračné Krasnice 17, 18

17.
Holky zase okupují počítač, tentokrát obě najednou. Hrajou proti sobě nějakou hru, až jim zadečky na židlích nadskakují. Už dlouho pomýšlím na nákup notebooku. To by mi vytrhlo trn z paty. Najednou mi hlavou probleskla spásná myšlenka, jak ušetřit dvacet tisíc. Žádný notebook nebude! Vždyť dokud budeme mít počítač jen jeden, přirozenou cestou si budeme vzájemně hlídat závislost. Nemám chuť celé dny vejrat do monitoru. Dcerám bych nemoc závislosti - na cokoli - taky nepřál. Žádný druhý počítač do baráku!
Popoháním sám sebe nahoru po schodech k Pavlovi do ateliéru. Tam nacházím lidi, které počítač používají minimálně. S Pavlem tu sedí i moje žena, a Jarda s Jarmilou.
„Mám o kluka strach,“ říká nám Jarouš, „aby nám moc nezpychnul. Kdybyste viděli, jak ti zkušení a ostřílení vědci Tomáše poslouchaj! Jestli si na to kluk zvykne, bojím se, že mi začne frajeřit.“
„To riziko tu asi je,“ povídá Pavel, „ale nevšiml jsem si, že by třeba nás tady, nějak poučoval. Baví se přeci jen s vědcema, kteří mu stačej, ne?“
„A s Adélkou…“ usměje se Jarda.
„To je kdo?“ zeptá se Jarmila.
„Tvoje budoucí snacha, babičko,“ tlemí se Jarda, a dal Jarmile pusu. „Neber mě vážně, mámo… Tomáš má kamarádku ze třídy. Takovou okatou žabku. Teď mě napadá – oba jsou zlatovlásci – to budeme mít zrzavý vnoučata?“
„Ty seš blbej, Jarouši,“ bouchne Jardu do ramene.
„Jak jste se vlastně měli v Praze?“ převede Jana hovor jinam.
„Už ta cesta – to byl horor. V dešti jsem spravoval auto.“
„…a stejně jsi ho nespravil,“ Jarmila skočila Jardovi do řeči, „museli si pro nás přijet.“
Jarda se poškrábal ve vousech. „Začínám listovat v odborný literatuře,“ povídá Jarda, „abych Tomášovi alespoň trochu rozuměl. Třeba proteomika…“
„Co to?“ ptám se.
„Přesně takhle blbě, jako ty, jsem vypadal já… před vlastním klukem. Proteomika je obor, kterej studuje proteiny. Proteiny produkují normální i abnormální geny.“
„Ty to vysvětluješ tak, že vím zase prd,“ namítám.
„Tak se taky koukni do chytrejch knížek, nevzdělanče, já to líp neumím,“ zubí se na mě Jarda.
„Mně je divný,“ říká Jana, „že by vám stačili na tak složitý věci jen tři dny, když vědci tohle řeší dlouhá léta. Nebo tam budete muset jezdit furt?“
„Kdepak, Tomášek jim hlavně vezl vypálený cédéčka,“ říká Jarmila. „Z toho snad ti koumáci pochopěj, jak se má správně dělit buňka – říkal Tomáš.“
„Tak to slyšíte, lidi,“ drží se Jarda za hlavu, „on frajeří už teď!“
____

18.
„Pomóóóc… ježíííši pomóóóc… do prdele, tak je tady někdo, kdo mi laskavě pomůže? Tááátóóó… Honzóóó… je tu krysa, kurva fix…“
Jana řve, že to musí být slyšet až v hospodě „U partyzána“.
Vletím do obýváku, a snažím se za manželku položit třeba život.
„Támhle, no támhlééé, …hergot, copak jseš slepej, sakra?“ Jana se celá chvěje. Stojí na stole a přidržuje se lustru.
V rohu je papírová krabice. Přes okraj něco kouká… ale krysa to není. Vypadá to na mládě osmáka degu.
„Jano, tohle je podle tebe krysa?“
„No… a co to teda je za potvoru?“ ptá se Jana rozechvělým hlasem. Pomalu slézá ze stolu.
Ode dveří se ozvalo: „To je Gugíšek, mami…“ opatrně do místnosti nakukuje Katka.
„Cožééé…“ Janin hlas opět nabývá na razanci.
„Panu učiteli se narodili dva osmáci, mami…“
„Co mně je potom, že nějakej učitel porodil krysy?!“
„Ptal se nás,“ pokračuje Katka, „jestli je někdo nechce… nebo, že je strčí do Zverimexu. A Gugíšek na mě tak smutně koukal… mami…“
Katka má v místnosti stále jen hlavu. Strach jí nedovolí jít blíž.
„Týhle potvoře říkáš Gugíšek?“ Janě ve výškách přeskakuje hlas. „Táto, chyť tu krabici… už nic podobnýho tady nechci vidět! Pavouci a krysy – to je to nejodpornější, co může bejt,“ Jana se otřásá odporem.
„Jano… neblázni,“ rád bych se zastal Katky, dřív než mě Jana něčím zraní, „Gugíšek přeci není žádná krysa. Je to osmák degu…“
„Kurník, neříkej tý kryse Gugíšek! A odneste to z mýho dosahu… nebo jeden z nás chcípne!“
S Katkou předstíráme, že Gugíška odnášíme do kůlny. Hned za dveřmi ale zatáčíme do dětského pokojíčku. Snad tam Gugíšek ve zdraví přežije „přivítání“ v naší rodině.

Jana se v noci plíží do dětského pokoje. Gugíšek už má lepší klícku, a tu Jana neomylně hned našla. Klekla si ke kleci a mřížkou do misky prostrčila kolečko mrkve.
„Na, potvoro… a už se na mě nezlob…“

(Pokračování)