Zázračné Krasnice 19, 20

19.
Přednáškový sál je narvaný k prasknutí. MUDr. František Jonáš, DrSc., už má popsanou skoro celou tabuli.
Jarda se ke mně naklonil: „Kam plivneš, tam je vědec. Podívej na našeho Tomáše,“ Jarda ukazuje někam dopředu.
Tomáš seděl vedle tabule. Něco si stále převracel v ruce.
„Jardo,“ ptám se, „s čím si to tam Tomáš hraje?“
„Konečně jedno autíčko zabralo,“ spokojeně na mě Jarda zamrkal. „Má ho moc rád. Třeba jednou bude normální kluk.“
„Jardo, …ale teď se to zrovna moc nehodí. Podívej se kolem… Sál je narvanej vědcema z celýho světa, ty vole… a ty mu teď vrazíš autíčko? Seš normální? Vždyť tvůj kluk vůbec nedává pozor! Neví o čem je řeč!“
„Honzo, kurňa… mluv potichu… Sakra, asi máš pravdu. Ty vole, z toho by mohl bejt pěknej průser…“
Iva na nás dělá pšššt…
Jarda se tedy ke mně ještě víc nakloní, a mluví mi přímo do ucha.
„Honzo, jestli teď, před celým SVĚTEM, Tomášek vybouchne… bude z toho taková ostuda, že náš kluk si odnese psychický trauma. Možná na celej život!“
Iva na nás: „Pšššššššt…“
MUDr. František Jonáš, DrSc. – specialista na patologickou anatomii a neuropatologii, oslovil šestiletého žáka první třídy – Tomáše Ryšánka. Tomášek vstal, položil autíčko na židli, vzal si houbu, namočil ji, na obrovské tabuli smazal čtyři místa, šel odložit houbu, vzal si křídu, křídou vyplnil takto vzniknuvší prostor, …a sál naprosto ztichnul. Pak to v sále začalo hučet.
Jarda mě chytl za ruku.
„Ty vole, je to v prdeli…“
Najednou se vedle mě postavil nějakej černoch, …a začal tleskat. Postupně ze sedadel vstávají další a další vědci, …všichni mohutně aplaudují…
Jarda mi něco řve do ucha, ale já ho v tom rámusu vůbec neslyším. Mám oči jen pro Tomáše. Nakláním se na všechny strany, abych ho přes lidi zahlédl. Tomášek jde zpátky k židli… a vypadá to, že ho nejvíc zajímá autíčko, co dostal od táty. Ale to už k němu letí máma… Tak tak Tomáš stihl šáhnout po autu… a máma už ho objímá…
Kouknu na Jardu… vyndávám svůj kapesník.
„Na… ty ubulenče…“
____

20.
Jana s Ivou mají tak obrovskou zakázku, že pomáhají všichni, kdo má ruce – nohy. Nechci použít laciný vtip – ale pomáhá i Mirek. A kdo že nám ten blázinec zavařil? Jakej padouch za to může? DOKTOR! Ukázal Japoncům kolekci keramiky hrníčků a čajových konvic. A Japonci? Tradice – netradice, skočili po tom! Bohužel toho chtějí stále víc a víc. Znáte Japonce, že jo…
Pec neustále průběžně plníme, čelo si nestačím otírat.
„Jestli nám ty prachy stojí za to,“ říkám hodně potichu. Je mi jasné, že TAKOVÉTO zakázky se prostě neodmítají. Kapitalismus v našem baráku jede na plné obrátky. Další várku už máme vypálenou, teď glazuru… a znovu do pece. Ale už na menší teplotu. To už si ženský ohlídají. Máme pauzu… Kromě Ivy, všichni prcháme na vzduch, a zřítíme se na lavičky.
Jarda si zapaluje cigaretu. Já ne. Nemám…
„Na, ty škrte,“ vystrčil cigaretu z krabičky a nabídl mi. Sedám si za kmen lípy tak, aby mě Jana neviděla kouřit.
„Já se z tebe zblázním,“ směje se mi Jarda. „Tak seš dospělej, nebo ne? Schovávat se před vlastní ženou… že se nestydíš.“
„Právě proto, ty vole, že se stydím, tak se schovávám. Copak je to tak těžký pochopit?“
Jarda to stále nechápe: „To se jako stydíš, že seš vůl, kterej si doma neumí dupnout?“
„Nó… to bylo chytrý,“ oponuju. „Já si dupnu, cigarety budou v tu ránu plný vitamínů – budou děsně zdravý… takže já bez problémů můžu rodině oznámit – DĚTI… váš tatínek není slaboch. On jenom čudí strašně zdravý retka!“
„Už ses vykecal?“
Jenom jsem mávnul rukou, a slastně potáhnul z cigarety.
Jarda mi ale nedá pokoj.
„Nechceš mi to cigáro zase zpátky vrazit do krabičky, když je tak strašně nezdravý… a hlavně pro tvoje děti nevýchovný?“
„Blázníš?“ divím se. „Vždyť ho mám zadarmo.“
Jarda dokouřil, zašlápnul vajgla.
„Honzo, já tě budu muset jednou zabít. To bude děsně zdravý pro lidstvo…“

(Pokračování)