Lidský život

„Na, dej si,“ podávám Kamile svou narozeninovou roládu. Poslední květen, venku bouřka, ale v malém internátním pokojíčku je útulno. Zatímco ostatní holky se ládují sladkostmi a brambůrky, Kamča jen zavrtí hlavou. „Hele, neštvi mě, vypadáš jako párátko, nemáš daleko k anorexii.“ Obořím se na ni. „Je mi špatně, nemám chuť na sladké, promiň.“ Lehne si na postel mé spolubydlící a létá si v oblacích. Téměř do konce oslavy. Když nabízím poslední kousek skvělé malinové rolády, jako bych v Kamiliných očích viděla jiskřičky, nějakou naději, že každou chvilku natáhne ruku. Ale boj s jejím nitrem prohrála. Rychle ucukne pohledem od lahůdky a ta rázem končí v břiše Bětky. Smůla.

O dva týdny vidím na Kamilině tváři pořád zelenou barvu. Jasně modré oči jako by pohasly a místo nich zbyly jen dva šedé krátery. Neustále se drží za břicho, ale dělá, že se nic neděje. Jo jo, marné něco říkat. Váha ukazuje 46 kilo. To snad ještě anorexie není. Odpoledne se loučíme a na její tváři je vidět úsměv. Najedla se oběda. Úspěch. „Tak zítra, u vlaku.“ Mává nám, svým spolužačkám. Zítra nás čeká výlet, a tak si jede pro věci domů.

Minuty se vlečou. Už se ozývá skřípění brzd vlaku a Kamila nikde. Najednou se přižene Kamčina spolubydlící Lenka. „Hm, děcka, tak na Kamču nečekejte, je nemocná.“ Všichni prohodíme pár lítostivých slov, ale nenecháme si přece zkazit výlet. Příští rok už určitě nemocná nebude a může si to vynahradit.

S dobrým pocitem ulehám do internátní postele. Výlet se vydařil, naše třída je fakt v pohodě. Hlavou mi proletují srandičky z vlaku, suchá šupinatá kůže krajty, která spala stočená ve svém teráriu v zoo, či šplhání po Adršpašských skalách, kdy jsme málem všichni vyplivli duši a do puntíku proklínali našeho třídního, který opravdu nemohl najít lepší cestu než tu, která vedla kolmo ze skal po rozbitých ztrouchnivělých žebřících. Ale i tak to bylo super. Prostě dobrodrůžo! Do mých myšlenek mě vyruší zaklepání. Do dveří nakoukne Petra. „Ahoj Elen…“ odmlka. Jsem naprosto vyděšená z toho, jak vypadá. Bledý obličej, černé linky kolem očí. Kde je její elegance? Že by změnila styl a jejím vzorem se stal Marilyn Manson? „Už jsi to slyšela?“ začíná opatrně. Zatrne mi. Srdíčko se mi rozbuší. „Raději se posadím,“ pokračuje Petra a udělá to. Ruce se mi klepou a čekám, co z ní vyjde. Chvíli se zajíká, snad pláčem, snad nervozitou a potom… „Kamila… Ona… Ona měla autonehodu…“ rozpláče se. „Jak jí je?“ vykřiknu do příšeří a vzlyků. „Nic moc o tom nevím. Má zlomenou klíční kost, hodně pohmožděnin. Zítra nám to všem prý řekne Lenka,“ složí hlavu do dlaní.

Zvonění ohlašuje začátek hodiny. Většinu třídy jako by to ani nezajímalo, kraválu je všude plno. Prostě první bé. The best. A do toho zakřičí Lenka, ať se všichni utišíme. Potřebuje něco důležitého říct, některým je jasné, o co jde, ale většina o tom nemá ani potuchy. Chvíli trvá než se i poslední otravové uklidní, ale za pár vteřin je ve třídě hrobové ticho. A tak Lenka spustí. O Kamči, která má zlomenou klíční kost, spoustu střepů v těle, je po operaci holenní kosti, kterou měla zlomenou až v krčku. Proslov zakončuje tím, že kdyby její táta nebyl při vědomí a nevytáhl jí včas zapadlý jazyk z úst, dávno by nebyla mezi námi. Mnozí se při tomhle faktu rozbrečíme a nejvíce Lenka, která vyběhne ze třídy a zbytek hodiny stráví na chodbě. Výklad učitelky stěží někdo vnímá. Hlavou se mi honí myšlenky, že všechny věci ohledně hádek s jednou osobou, se kterou jsem ještě nedávno byla nejlepší kámoška, jsou jen prkotiny. Všechny trablíky okolo kluků a puberty jsou jen hlouposti. Co je proti tomu lidský život?