...a stačila vteřina 11.-14.

11.
Pět let jsem dělal v tiskárně technologa. Tak tohle povolání mně nedoporučil ani cvokař, placený pojišťovnou.
„Pane Černý, nechci to zakřiknout, začínáte se mi líbit,“ povídá můj psychiatr.
„Pane doktore, vy mi naháníte hrůzu…“
„No vidíte, vrací se vám humor,“ rozparádil se doktor. „Říkáte, že chcete do práce?“
„To bych rád…“
„Abychom to neuspěchali, pane Černý. Jestli budete dělat opět technologa, skončíte u nás na izolaci,“ usmívá se.
„Kamarád mi najde něco v lese. Docela se na fyzickou práci těším. Cítím, že mně těžká práce psychicky pomáhá…“
„Ale to musíte víc jíst, pane Černý. Podle papírů…Jste byl chlap jako hora. Sto devadesát šest centimetrů, devadesát osm kilo. A teď? Sedmdesát dva kilo. Ale musím uznat, že jste trochu přibral…“
„Bolel mě žaludek, ale v lese mi začíná líp trávit.“
„To nebude lesem, pane Černý. Mám pocit, že vám hodně pomohl váš kamarád, co?“
„Pane doktore, vy se mi taky začínáte líbit. Přiznám se… moc jsem vám nevěřil. Ale tohle jste teda trefil…“
„Pane Černý, víte, že vám tu práci v lese už teď závidím? Jestli bych taky neměl dělat dřevorubce… dřív než se z toho tady zblázním…“
____

12.
Ze začátku nebylo jasné, kdo s kým chodí do práce. Jestli já s motorovou pilou, nebo motorová pila se mnou. První týden jsem si myslel, že zase na sobě páchám sebevraždu. Nejvíc to odnesla záda. Karel mě občas masíruje speciální mastí. Kdyby nám někdo koukal při masírování do okna, už se z homosexuálních pomluv asi nevykroutíme.
„Musíš si rozložit síly, blázne,“ povídá mně Karel. Prsty mi hněte bolavé svalstvo. „Chlapi v lese říkali, že ty borovice nekácíš. Ty se na nich vyvztekáváš. Mršíš jim normy… a pak lezeš po čtyřech.“
Nemůžu odpovídat. Ležím hubou na ručníku. Střídavě při masírování hekám, střídavě se dusím.
Zvoní zvonek.
„Jestli je to ženská,“ skuhrám do ručníku, „vypusť na ni všechny naše krvelačné psy…“
Karel jde k oknu.
„Tak TAM já nejdu.“
„Co je?“ ptám se.
„Pošťačka. My jsme ji snad přivolali. Co tu dělá, sakra. Vždyť tu byla už vloni,“ šeptá Karel.
„Pan Černý?“ slyšíme od branky.
„Cha chááá, to je pro tebe,“ strouhá Karel na ukazováčku „mrkvičku“. „Pěkně si tam běž!“
„Smrděj jí nohy?“ ptám se Karla.
„Běž si ji vočuchat.“
„Pan Černý?“ od branky se opakuje volání.
Otevírám okno. „Už jdu… jenom se obléknu.“
„Co blbneš. To jí musíš vykládat, že nejseš oblečenej?“ Karel se chytá za hlavu.
„Ty blbneš, Karle. Co nám je po ní, ježibabě. Ať si myslí co chce, ne? Má hrb?“
„Martine, …tahle hrb nemá.“
„Ty ji znáš?“
„Hm.“
„Jak moc?“
„Zklidni se. Jenom od vidění,“ ohradil se Karel.
„No?“
„Co, no.“
„No, je hnusná Karle?“
„Ne.“
Už se ho nevyptávám. Dooblékl jsem se, a statečně vyrážím k brance.
„Vy jste pan Černý?“
„Dobrý den.“
„Dobrý…“
Na ježibabu nevypadala. Naopak. HODNĚ naopak.
„Váš občanský průkaz, …a tady to podepište,“ podala mi propisovačku. „Tam ne… vždyť mi píšete na tašku. Tady.“ Zapíchla prst do příslušné kolonky.
„Na shledanou.“
„Nashle…“
Po cestě zpátky v ruce otáčím doporučený dopis. Miláčci úředníčci si na mě vzpomněli.
„Tak co, Martine? Dobrý?“
„Myslíš dopis?“
„Myslím pošťačku.“
„Pošťačku? Jakou pošťačku? Karle, já jsem žádnou neviděl…“
„Fajn. Boduješ. Právě sis u mě prodloužil pobyt o další rok,“ mrkne na mne Karel.
____

13.
Usínání a probouzení nemám vůbec pod kontrolou. To je pro mě nejmučivější doba. Když v noci zavřu oči, vidím je… moji drahou rodinu. Při probouzení – moje první myšlenka patří jim. Přes den je to o malinko lepší. Zaměstnám se fyzicky natolik, že bolestné myšlenky přestanou otravovat.

Je tma, a zase moje vnitřnosti řvou vzteky. Beru si cigarety a jdu ven.
Je teplá, jasná noc. Sedím s hlavou zakloněnou a pozoruju milióny hvězd.
„Moc hulíš,“ přišel ke mně Karel. Taky si zapálil. „Chceš bejt sám?“
„Ne… to ne. V noci, a pak brzo ráno, je mi nejhůř, víš?“
„Hm.“
„Jsem vůl,“ plácnu Karla přátelsky do nohy, „myslím jen na sebe. Tobě určitě taky není do skoku, co?“
„Hm.“
„Seš děsně ukecanej, Karle. Hlídej si to.“
„Jak jsi dělal ty lívance…“
„No?“
„Věra… moje žena, je dělala líp.“
„No jo, Karle. Kdybych byl tvoje Věra, máme oba po problémech.“
„Kdybys TY byl moje Věra, problémy by teprve nastaly.“
„Takže… takhle to je lepší?“
„Na blbý otázky seš kabrňák, Martine. To se musí nechat.“
„Karle… já jsem prošvihnul tu správnou chvíli. Když jsem stál pod tím stromem na balvanu… neměl jsi do mě strkat.“
„Martine, nemohl bys pro mě něco udělat?“
„Co?“
„Drž hubu.“
____

14.
„Já tě, Martine, nechápu. S vysokou polygrafickou, a ty děláš dřevorubce,“ vyčítá mně máma.
„Jenže našemu klukovi to ohromně prospívá. Měla bys být ráda.“
Páne jo… Táta se mně zastal. Kam to zapsat? To je snad poprvé, co s mámou nesouhlasí.
Máma se na mě pozorně podívá.
„No jo, táto. Máš pravdu. Martine, ty máš vlastně lepší postavu než dřív,“ máma mi uznale mačká - dřinou v lese - vypracované paže.
„A jak tam vlastně žijete?“ zajímá se táta. „Dva chlapi…“
„Spím v jiné místnosti, tati, jestli ti jde o tohle.“
„Martine,“ máma se pokřižovala, „táta to takhle určitě nemyslel. Viď, táto?“
„No jo.“
„Mami, klidně se do hájovny přijeďte podívat. Vždyť vás zvu už takovou dobu. Pořád se na něco vymlouváte. Kolem nás je nádhernej les – houby tam lidi sbíraj vidlema.“
„To jako fakt?“ táta ožil.
Musím kout železo, dokud je žhavý.
„Přijeďte tuhle sobotu. Košíky na houby máme. Jestli ne, tak s Karlem po večerech nějakej upletem.“
„Vy tam pletete košíky?“ máma se zhrozila.
„Mám z tebe radost, Martine,“ pocuchal mně vlasy táta, „už zase kecáš blbosti, jako dřív. Takhle tě poznávám.“
„Mami,“ volám do kuchyňky, „co vlastně máme dneska k obědu?“
„Upekla jsem tvého oblíbeného králíka.“
„To jsi hodná, mami. Králíka mám rád.“
Jdu za mámou do kuchyně.
„Ale tebe mám radši.“
Máma se ke mně otočila. Objal jsem ji. Její slzy mi kapou na rameno.
„Martínku… mně je to všechno tak líto, …co se nám to stalo…“

(Pokračování)