Vendeta

„Vendeto, co je?“ Koukám na svou nejmilejší kobylku, která je celá poděšená… Uši tiskne k hlavě a je jí vidět bělmo očí. Když udělám krok k ní, vyplašeně se vzepne. „Vendeta, děvče klid… To nic, všechno bude dobré, postarám se o tebe…“ Otevřu západku a tiše vklouznu k ní do boxu. 
„Co tě tak vyděsilo? Vendetko, holčičko moje…“ Opatrně ji hladím po plecích a po krku. Přestává se chvět. Zlatá, sametově jemná srst pod mýma rukama vydává laskavé teplo. Slyším její dech, cítím tlukot toho nejlepšího srdce co znám… Objímám ji a ona mi něžně pokládá hlavu na záda. Vím, že se pomaličku uklidňuje… „Tak copak se stalo?“ Ptám se jí tiše. Veliké oči se na mě dívají s podivným smutkem.

Když jsem do stáje přišla, dali mi ji na starosti. Ji, tu nejkrásnější kobylku ze stáje. Ale nikdo mi to nezáviděl a brzo jsem pochopila proč. Nešlo se k ní přiblížit, každého vykopala… Pod sedlem byla hodná, ale v boxu… Ani náhodou. 
Holky jí stěží zvládaly a já byla začátečník. Jen jsem ji milovala. Od první chvíle, kdy jsem vešla do té budovy a ona vystrčila hlavu, aby se podívala, kdo to jde. Tehdy jsem pocítila poprvé, jaké to je, ta láska na první pohled, na kterou jsem nevěřila… Není ničím podmíněná. Kolikrát mě kousla, přišlápla, přimáčkla, nebo dokonce málem prokopla dveřmi boxu, když jsem ji měla v péči ze začátku… Ale já to nevzdávala. Věděla jsem, že ta kobylka není zlá. Nevěřila mi, byla jsem pro ni cizinec, vetřelec… Zkoušela, co si ke mně může dovolit. A taky testovala, jestli ji mám opravdu ráda.
I když mi z důvodu mé bezpečnosti po čase přidělili jinou kobylku, její sestru Ginu, nesmírně hodnou hnědku s velikánskou lysinkou, Vendeta zůstávala mou… Mluvila jsem na ni pokaždé, když jsem šla kolem. Tajně jsem někdy otvírala její box a stála jen tak mezi dveřmi, povídala, dívala se na ni… Respektovala jsem, že mě tam nechce, tak jsem se tam ani necpala. Když se už nechala mazlit aspoň z uličky, chodila jsem za ní denně třeba na hodinu, mazlila a četla jí pohádky. Na ježdění jsem si ji začala brát pravidelně, jen chystat mi ji zatím musela majitelka, tu totiž uznávala. Nosila jsem jí pamlsky, když byla hodná. Prostě jsem se jí věnovala víc, než komu jinému, včetně Giny, o kterou jsem se taky starala.  Tak mě Vendeta jednoho dne pustila dál. Byl to velký úspěch a moje nekonečná radost, když poprvé nesklopila uši a nechala mě vejít. Téměř jsem nevěřila…
Majitelka mi to prostě nemohla dovolit, i když chtěla. Musela mi to dovolit kobylka.
Pomalu jsme se tedy komorněji seznamovaly a později jsem požádala majitelku, abych se o ni směla zase starat. A ona to dovolila. Od té doby jsem s Vendetou byla pořád. V současné době je vysoko březí a tak se na ní nejezdí. Občas ji lonžuju, nebo beru na procházky. A hodně času s ní trávím prostě jen tak. Je to moje plavá princezna.

Vendeta na mě pohlédla, už klidnější, ale nějak jsem cítila, že není všechno v pořádku. Něco bylo ve vzduchu. Zařehtala a ostatní koně jí odpovídali. Otočila jsem se, abych zjistila, co se děje.
V tom okamžiku se kobylka vzepjala na zadní a poděšeně zaržála. Já jsem to nečekala a tak jsem spadla, jak mě od sebe prudce odstrčila. 
Asi jsem se praštila do hlavy, protože jsem na chvíli ztratila vědomí. Ale když jsem se probrala, všichni koně vyváděli a všude byl kouř. Vendeta doslova šílela. Měla jsem velké štěstí, že mě zpanikařená kobyla nepodupala. Honem jsem vyskočila.
„Proboha, hoří!!“ Zakřičela jsem. Jenže ve stáji nikdo nebyl, majitelka musela někam odjet a ostatní holky se nenamáhaly dojít… Vyletěla jsem z Vendetina boxu a odvazovala všechny koně, jenže ti panikařili, v hrůze se vzpínali a místo útěku se odmítali hnout, jen strachy řvali. Popadla jsem za ohlávku Ginu, protože ta je hodná, a utíkala s ní k východu. Naštěstí nás všichni následovali. Uslyšela jsme ránu. Propadl se starý, a trochu jetý strop. Všichni koně už vyběhli ven, ale Vendeta mezi nimi nebyla. A ještě jedna klisna s hříbětem.
Koně se rozutekli po ohradě a z auta, které akorát přijelo, vyskočila majitelka, honem volala hasiče a sháněla koně do vzdálenější pastviny, kde jim nehrozilo takové nebezpečí. Já jsem se vrhla zpátky do plamenů, odkud jsem slyšela zoufalé řehtání uvězněné Vendety.  Zůstala v zadní části stáje a před ní byla barikáda suti ze stropu…
Druhá klisna stála u hříběte, které leželo uvězněné pod spadanými trámy. Bylo v pořádku, ale nemohlo ven. Rychle jsem přelezla sutiny k Vendetě a popadla jí za ohlávku. Pak jsem jí ale zas pustila a rychle vyprostila hříbě, které vyskočilo a i s matkou se hnali k východu. Ztratila jsem tím rozhodováním drahocenné minuty…
Popadla jsem svou milovanou a táhla ji přes ty trosky. Jenže jak jsme spěchaly, v panice utíkaly před ohněm, který už byl v těsné blízkosti, špatně šlápla a spadla.
Na moje zoufalé volání o pomoc zareagovala majitelka stáje, která Vendetu popadla z druhé strany, a společně jsme ji vytáhly na nohy a vyvedly ven. Šla o třech nohách, levá zadní byla zraněná…
Veterinář, který přijel hned po hasičích, zjistil, že si klisna zlomila nohu v oblasti metakarpu. A to ne nijak jednoduše, ale  tříštivě, jak jsme ji tahaly na nohy, ještě si s tím pohnula…

„Může trvat měsíce, než se ta noha uzdraví a nikdy už nebude úplně v pořádku. Hříbě neporodí, pokud je vůbec hříbě ještě živé. Nejlepší by bylo jí uspat.“ Řekl nám veterinář.
Podívala jsem se na její majitelku, ta zase na mě a pak obě na kobylku, která stála o třech nožkách zbrocená potem a s očima šílenýma strachem a bolestí. Ale pomaličku se už uklidňovala.
 „Já… Já si myslím, že by to bylo nejlepší pro ni….“ Podívala se na mě smutně majitelka.
„Ale… Jaká je jiná možnost?“ Otočila se pak na veterináře. Slyšela jsem v jejím hlase něco, co naznačovalo náhlé rozhodnutí, že udělá cokoliv jiného, než že utratí mladou klisnu.
„Vendeto, to bude dobrý… My to zvládnem…“ Mluvila jsem na vyděšenou kobylku tiše… Sama jsem byla vyděšená, bylo mi zle, její smrt by byla nejhorší tragédií, jaká by se mohla v mém životě stát…
„No…. Ještě ji lze vyšetřit, jestli je hříbě v pořádku a co nejdříve ho porodit císařským řezem. Nohu jí musíme zafixovat… Potíž je, že teď nesmí dostat žádné prášky, kvůli hříběti…“
Majitelka se na ní a na mě podívala a pak se otočila zpět k veterináři.
„Myslím, že jí dáme šanci.“ Řekla rozhodující větu.

Vendetu si odvezli, její hříbátko bylo v pořádku a tak se rozhodli, vzhledem k tomu, že měla rodit do týdne, hříbátko bude lepší vyjmout už teď. Večer přivezli malého rezavého hřebečka.
Museli jsme shánět kobylí kolostrum, naštěstí se zadařilo…
Vendeta na klinice zůstala a vrátila se nám až po třech týdnech, protože dostala sepsi a málem jim tam umřela, se sádrou a se spoustou léků, které musela kvůli podstoupenému zákroku brát.
Byla smutná a hledala své hříbě, protože nevěděla, kam se podělo… Na pastvu s ostatními teď také nemohla. Trápila se. Trochu jí pomohlo, když poznala svého syna – i když není jisté, jestli ho vůbec poznala, když si ho po porodu nemohla ani očichat…Já si ale myslím, že ano. Že to věděla.

Dnes už je to víc než rok. Bylo to dlouhé a těžké pro ni i pro nás… Ale stálo to za to. A když jí teď vidím, jak běhá, opravdu běhá, i když už neměla pořádně ani chodit, po zelených loukách s ostatními, jak za ní běhá její hříbátko, nelituju, a myslím, že ani majitelka ne, té spousty měsíců trápení. A když se podívám do jejích očí tak vím, že ani ona sama nelituje. Je v nich totiž napsáno děkuji…