Nalezený bičík

Miluji všechna zvířata, ale snad nejvíc koně. Jsou pro mě ztělesněním ušlechtilosti, krásy a síly.

Do mých sedmi let jsme bydleli v Novém Boru. Moc se mi stýská po nádherné krajině, loukách a křišťálových potůčcích.

Jízdárna tam byla od našeho domu hodně daleko.
Bylo mi asi šest, když jsem se rozhodla, že se tam půjdu podívat. Samozřejmě, že jsem to mamce nemohla říci, protože by mě nepustila.

Poprosila jsem jednu holku, která tam chodila jezdit, jestli by mě nevzala s sebou. Že o tom rodiče neví, jsem samozřejmě zamlčela.

Byla jsem naprosto v sedmém nebi! Zapoměla jsem na všechno na světě a okouzleně chodila od koni ke koni, hladila je a povídala si s nimi.

Na jednu kobylku, jmenovala se Jiřina, mě ta dívka posadila. Pocity se nedají vyjádřit. Bylo to něco nadpozemského, já byla prostě v ráji.

Jenže odpoledne rychle uteklo a začalo se stmívat.
Z jízdárny jsme šly už za šera. Doma bylo vše vzhůru nohama, maminka uplakaná a tak to víte, ani jsem žádnou neslízla.

Když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se do Prahy. Moc jsem smutnila a plakala, nelíbilo se mi tu. Ale co naplat.

Pak, to mi bylo asi dvanáct, jsem zjistila, že na Trojském ostrově se v létě o víkendech pořádají parkurové závody!

Zase jsem začala žít. Každou sobotu a neděli jsem trávila na tom božském místě, čichala vůni koní, hladila je a obdivovala.

Také jsem škemrala, jestli bych je po odježděném parkuru nemohla vodit. Když mi ho některý jezdec půjčil, no nepopsatelné štěstí.

Když mi bylo ke čtrnácti, objevila jsem půl hoďky od nás jízdárnu!
Každou volnou chvilku jsem tam běhala a dívala se na jezdecké hodiny.

Jednou tam zase přijdu a koukám, v trávě u bariéry leží bičík. Jupíííí.

Když přijel starší pán na nádherné, bílé klisně, odvážila jsem se ho oslovit. "Dobrý den, já jsem tu našla bičík" a podávala jsem mu ho.

Hezky se na mě usmál a řekl: "já Tě znám, ty sem chodíš často, viď? Máš ráda koně? Chceš se svést?" No málem jsem štěstím omdlela.

Vysadil mě na Toscu, tak se jmenovala ona kobylka, chvíli jí vodil, radil, jak mám sedět, jak držet otěže atd. Když se mu zdálo, že je to dobré, milou Toscu pustil.

Měla jsem plné ruce práce, vést kobylku tam, kam jsem chtěla já a ne ona, není opravdu žádná legrace.

Když jsme se loučili, ptal se, kolik mi je. "Bude mi čtrnáct", odpověděla jsem. "Tak jestli chceš jezdit,
přijď se přihlásit, až Ti bude čtrnáct", řekl mi na rozloučenou. Štěstím se mi zatočila hlava.

Po dosažení čtrnácti let jsem začala jezdit parkur a byl to pro mě na dlouhá léta celý život.