Prostě jiná

Samota u mě byla na denním pořádku. Střípky ze školky? Obsah: já, hračky a má fantazie. Nikdo jiný. „Je divná…“ slýchávala jsem odevšad, ale jako malý špunt jsem tomu nevěnovala pozornost. No jo, měla jsem jen svůj vlastní svět, který nikdo nedokázal pochopit. Svět létajících žiraf, chlupatých rybiček, hadů s nohama… Ale i přes všechnu tu fantazii jsem dokázala být premiantkou třídy. Od první až po devátou. Škola mě bavila, stejně jako spousta jiných věcí, které dělaly i ostatní děti. Kreslení, zpívání, psaní… Jen jsem nedokázala navázat komunikaci s někým jiným než sama se sebou.

Jednou jsem seděla ve svém pokoji a hrála si s panenkami. Někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vstoupila malá holka, asi stejně stará jako já. Měla dlouhé havraní vlasy spletené do copu, modré zářící oči a bílou tvářičku. Vypadala jako panenka. „Ahoj Aničko!“ pozdravila. Do čela jí spadla delší ofina. Drobnou dětskou ručkou ji vrátila zpátky za ucho. „Kdo jsi?“ zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „Maruška, je mi 10, stejně jako tobě.“ Odpověděla, sedla si vedle mě a hrála si s panenkami. Od té doby jsem neznala pojem samota. Marie byla to, co jsem vždy hledala – fantasta a skvělá kamarádka. Prošly jsme spolu dětstvím i pubertou. Mé nejkrásnější období. Postupem času se z chlupatých rybiček stali vlasoví designéři, z hadů svalnatí chlapíci a z žiraf modelky procházející se společně s námi po pomyslném molu.

…

Blížilo se k večeru a Marie odešla domů. Místo ní za mnou přišla sympatická paní. Chvíli si se mnou povídala o škole, o známkách… A potom z ničeho nic povznesla větu: „Máma říkala, že máš problémy najít si přátele, je ti už 15 a prý ses nikdy s nikým pořádně neskamarádila.“ „Já?“ podivila jsem se. „Už pěknou řádku let mám Marušku, mou nejlepší kamarádku, copak vám o ní máma neřekla?“ Jana zakroutila nepatrně hlavou. „A kde je teď ta Marie?“ zeptala se zamyšleně a něco si psala do notýsku. „Před chvílí odešla, divím se, že jste ji nepotkala. Ale zítra tu bude zase…“ usmála jsem se na ni. Na to se se mnou rozloučila se slovy, že zítra se tu zase ukáže.

Co slíbila, dodržela. V hlavě se mi vybavují vzpomínky, kdy máma brečela, odnesla do auta pár kufrů a pak jsme nekonečně dlouho jeli někam daleko. „Asi nějaká tajná dovolená,“ špitla jsem Máji do ucha. Zmáčkla mi ruku na souhlas. Konečně jsme dojeli k velké žluté budově. Vypadala pěkně, docela i historicky, ale zrenovovaně. Jana mě usadila ve velké kanceláři. Teprve teď se mi uvedla jako dětská psychiatrička. Nekonečně dlouho si se mnou povídala o Marušce. A potom, ačkoliv mluvila opatrně, mě její slova totálně uzemnila. Nechápala jsem, o čem mluví… Nebo spíše jsem nechtěla pochopit.

Seděla jsem v malém tmavém pokoji léčebny. Slova doktorky mi bzučela v uších. „Máš schizofrenii…“

„Májo,“ zašeptala jsem. „Chtějí mi nakecat, že neexistuješ, copak už mi i rodiče závidí tak skvělého člověka jako jsi ty?“ rozbrečela jsem se. Maruška mě objala. Tohle přece musí být opravdové!

…

Koukám se do zrcadla. Už dávno nejsem to dítě, které jsem byla. Ale ona je. Je pořád stejná. Malá dívčina s havraními vlásky, modrýma očima a půvabnou tvářičkou. Ona v odraze v zrcadle není, ačkoliv stojí vedle mě. Proč jsem si toho nikdy nevšimla? Je mi už přes 20, je čas začít žít v reálném světě. Marie, budeš mít u mě vždycky velké místo, nikdy tě nedokážu vymazat ze svého života, ale teď už vím, kam tě zařadit – do světa fantazie, létajících žiraf, chlupatých rybiček a chodících hadů…