Naše životní jízda

Naše životní jízda

Vzali jsme si to auto,co stálo u mý babičky už léta na dvoře.Těžko odhadnout rok výroby,možná před dvaceti,možná před třiceti lety.Nevím.Ale jistý je,že to byla kára.Pamatuju si,jak jsme z něj sundali tu plachtu,která ho chránila před deštěm a zůstali jsme v nadšení koukat.To auto byl prostě příslib lepších zítřků,větší zábavy a zkrátka toho,že od doby,co se v něm rozjedeme,budeme našim životům udávat tempo.
Vyjeli jsme ve svý podstatě brzo.Za pár dní od našeho objevení Eldoráda mezi auty.Vzali jsme prostě batohy s jídlem a pitím a taky našeho psa.Doteď si vzpomínám,jak tehdy ani vodítko jsme mu nevzali.Chtěli jsme jen tak žít a ne na vodítku pořád chodit kolem dokola.Pořád zvedat nohu u stejnýho patníku.
Na každý křižovatce jsme se rozhodli naprosto spontánně,kam že bude naše cesta vést dál.Nemělo cenu dělat si iluze o tom,že dojedeme zase domů.Vyhýbali jsme se známým jménům.Dokonce i na billboardech.V době,kdy jsme viděli někde třeba Mattoni,nekupovali jsme ji.Pravda je,že jsme na cestě nebyli tak dlouho,takže jsme dobře vyšli s jiným pitím.
Každýho stopaře brali jsme s sebou.Samozřejmě jen toho,co se nebál psů.Ten náš by s ním totiž jinak pěkně vyběhl.Celou cestu se normálně díval z okýnka.Možná hledal kočky lezoucí po třešních u silnice..
Víš je mi líto,že tohle jsme si my dva vážně jenom vysnili.Bylo by to nejlepší,co by nás mohlo potkat.Ale ještě máme času na splnění tohoto snu dost.Máme na to tak dlouho,dokud budeme přátelé.A já věřím,že na to máme celý život.