Zamilovaný příběh jednoho bikera

„Kolik je hodin? Hm, to bych do půl dvanácté stihnut mohl, akorát ona asi přijde o oběd…“
Kašlu na oběd Hanky a vyrážím.
Můj cíl je jedna vesnička hodinu jízdy od mého bydliště. Tam na mě čeká můj oblíbenec největší. Už se těším.

Ono se řekne, jízda na kole. To je jednoduchá věc, ale u mě to tak nebude. Samostatné šlapání, to jako jde. Ale to okolo, no mě se furt musí něco stávat.

Frčím si to plnou rychlostí, abych stíhal čas a nepřijel pozdě, proto taky předjíždím ostatní cyklisty, když v tom jsem nucen zastavit. Ježiš, co to je?

Na silnici zastaví auto, vyleze z něj nějaká nervní ženská a začne mi vyčítat předjíždění.
Že prý ji to nedovolím. Utrousím něco v tom smyslu, že by měla vrátit řidičák.
Její reakce byla dojímavá.

„Coooo? Ty debile, já na tebe zavolám policajty, blbečku!!“
„My si tykáme?“
„Kreténe!!!!“
„Ženská, běžte do pr……!!“

A radši jsem ji obloukem objel, ona byla schopná mi podpatkem vypíchnout oko nebo mě pošramotit někde jinde. Takovým se vyhýbat. Pokračuju dál v cestě a už slyším jen slábnoucí výkřiky té pííííííííp. Co neumí řídit. A hlavně předjíždět.

Sakra, zase budu mít zpoždění, vytahuju mobil a píšu pomalu klasickou SMS.
„Mel jsem mensi ….., dej mi 10 minut navíc.“
Kdo si počká, ten se dočká, že jo.

Jak já se na tu svého oblíbence těším – drnc – drnc - drnc (špatná údržba silnice), už se těším, jak mi hupne na klín a přivítá se se mnou – drnc – drnc – drnc (investuju asi akcie do českých silnic). Jo ještě kousek a budu tam.

A už je vidím, Hanku, s mým oblíbencem na klíně, už mě vyhlíží.
„Ahoj.“ Pozdravím je oba.
„Ahoj.“ Řekne Hanka a Max se hned ke mně vrhne.
„No Maxi, no jak se máš, no ahoj..“

A tak to pokračuje půl hodiny, než se pořádně s tím jorkšírem přivítáme.

„Dneska psali chovatelé, hádej co, už se to NA-RO-DI-LO!“ Hláskuje mi tu úžasnou zprávu Hanka.
„Nekecej! A co, je nějakej kluk? Kolik jich je a v pořádku jsou ti mí malí jorkové??“
Nějak se z toho nemůžu vzpamatovat, mám šílenou radost a jsem nervní, jestli je nějakej kluk, můj budoucí Niky.

„Představ si, je jich 6 a kluk…“ Zavrtí Hanka hlavou, až se mi málem zastaví srdce, že by nebyl žádnej? „A kluků je přesně polovina!! Můžeš si vybrat!!“

Teď se mi srdce zastaví znova, ale samou radostí. Dočkal jsem se.

Sezení rozpustíme, Hanka mi dá slíbenou knížku, jak se správně starat o psy a já si to jedu přečíst domů. Jak knížku, tak ten úžasnej mail, co mi Hanka přeposlala.
Dva měsíce a pak se mi dokonale změní život! Těším se můj oblíbenče dva.

O čtyři měsíce později.

Dneska by měl přijet i s Nikym, už se těším. Uvážu Maxe a jdeme na místo srazu.
Cestou na mě pořvávala nějaká baba z auta cosi o tom, že jdu stylem, že se mě nedá předjet.
Koukám na ni jak spadlá z višně, místa jak pro tank a já ji zavazím? Ale OK.

„Slečno, můžu se Vás zeptat, kde jste dělala řidičák a jak se jmenujete? Protože můj strejda vlastní jednu autoškolu, tak bych se na Vás přeptala víte, jestli jste to uhrála přes postel, nebo jak jste ty doklady vlastně získala… A taky se na Vás zeptám u bratranců na policii, jestli jste někoho tím svým kličkováním nepřejela.“

Ženská necekne ani popel a odjede. Hahá! Drzost vládne světem, ale jak ona na mě, tak já na ni. To jsem to pěkně uhrála, kdyby tak věděla, že se strejdou nemluvíme a s bratranci jsme rozhádaní…

Dojdu na místo, když přesně v tu chvíli přijede právoplatný majitel Nikyho s Nikym ve speciální brašně na kole, co mi sem tam půjčuje.

Max pozdraví Nikyho štěkotem a on mu to oplatí. My páníčci se pozdravíme klasicky „ahoj“. Psi si spolu spokojeně hrají a já vyprávím příhodu se ženskou, co mi vyčetla zdržování provozu.

„Hele, to bude asi ta samá, co jsem ji potkal já, setřela si ji, máš pochvalu..“
Usměju se tomu. A zadívám se na hrající si jorkšíry.

„Taky je miluješ co?“ Mrkne na mě vědoucně Nikyho páníček.
„Jasně a jsem pyšná na Maxe víc než obvykle, to jsem ti ještě ani nestihla říct.“
„Proč seš pyšná?“
„Včera se stal otcem…“