Psí příběhy: Restaurant U Černého psa

„Zlato? Už musím.“
Zašeptal jsem svojí ženě do ucha. Zrovna se skláněla nad postýlkou našeho tříměsíčního syna, který ještě spinkal. Vypadal tak nevinně a sladce. Díval jsem se na něj najednou se mi nechtělo nikam jet.
„Co kdybych zůstal doma, Ondra s tím malováním stejně nespěchá, mohli by jsme to nechat na příští tejden a…“
„Neblázni, sliby se mají přece plnit a ty si to už slíbil. Navíc když to uděláte už teď, tak zas budeš mít příští víkend čas a to už má prý být lepší počásko.“
Miloval jsem svoji ženu, vždycky byla tak rozumná a rozhodná, ani v tomhle případě se nedalo nic namítat.
Políbil jsem jí na tvář, pohladil toho našeho drobka a šel se obouvat.

„Brite! Ke mně!“
Vyšel jsem na zahradu a zavolal k sobě našeho psa, ročního rotvajlera. Bylo to trdlo a nechtěl jsem svojí ženě přidělávat ještě víc práce. U mého bratra Ondry je velká zahrada, tam se aspoň pořádně proběhne a bude spokojenost na všech stranách.

I když bylo to naše psisko někdy neposedný, tak jsem mu nemohl upřít to, že mě celkem poslouchá, přesně jako dnes. Na můj povel skočil do kufru auta a spořádaně si lehl. Tak to dělal vždycky, prostě už byl naučený. Proto jsem také nepotřeboval žádné oddělení kufru od zadních sedadel.

Pomalu jsem vycouval od našeho domu a rozjel se k Ondrovi. Čekala mě tříhodinová cesta, tak jsem si pro zpříjemnění pustil rádio. Zrovna hlásili, že nejsou nikde žádné nehody, přidal jsem ještě trochu plynu a rychle mi to ubíhalo.

Poklepával jsem v rytmu písničky prsty o volant, když mě napadlo se mrknout dozadu. Brit!
Seděl tam a koukal zkoumavě na mě, aspoň jsem měl ten pocit.
„Brite, ty pse! Kam si to vlezl, šup nazpátek!“
Souhlasně blafl a zalezl nazpátek, asi ho to tam už nebavilo.
Uff, už jsem si myslel, že budu muset zastavovat.

Ale za chvíli tam seděl zas. Bylo mi záhadou, jak se tam dostane vždycky tak nepozorovaně, není to přece žádná myš. Je to rotvajler, krásný, černý a velký !
Teď už ale na moje lamentování nereagoval, hověl si na sedadle a koukal na mě. Zastavit jsem holt musel.

„Brite, fofr do kufru, nebo bude zle!“
Zavrčel. To nikdy nedělal.
„Brite?!“
Škubl jsem mu obojkem, až zakňučel.
Mrzelo mě, jak se chová, a jak mě nutí, s ním jednat.
Protože jsem zastavil na lesní cestě, tak jsem Brita vytáhl ven, aby se vzpamatoval.
Opravdu pauzu uvítal, lehl si do trávy a zdálo se, že usnul nebo co.

Bylo dusno a v autě ještě hůř, tak jsem si řekl, že si dám dvacet minut a pak zase pojedu. Tohle místo mě začalo nějak uchvacovat. Prohlížel jsem si každý strom a vdechoval vůni letního lesa. Bylo to zvláštní, vlastně kousek od frekventované silnice a vůbec by to člověk nepoznal.

Dvacet minut uběhlo, Brit se přesně na čas zvedl a sám skočil do otevřeného kufru.
Ale ale, to jsou mi novinky…
„Hodný pes a už prosimtě neblbni!“

Nasedl jsem do auta a znovu zapnul rádio. Mám na ty zprávy dneska fakt štěstí.

„Hromadná bouračka na silnici…“

Cože? Vždyť to je tady tahle.

„Pokud máte ještě možnost, vyhněte se tomu, je tam jedna lesní cesta, po té se to dá objet…“ Hlásil nějaký řidič. „Těch cest je tam víc, ale tahle má před sebou ukazatel k hospodě U Černého psa…

Zvědavost mi nedala, tak jsem vystoupil a šel se mrknout na ceduli, na které jsem neviděl nápis. Opravdu, k hospodě U Černého psa.

Podíval jsem se podezřívavě po Britovi, pěkná náhodička.

Ale to už se zase z rádia ozývalo, že hromadná bouračka má několik obětí a silnice je v obou směrech zacpaná.

„Děkujeme agentu Britovi za radu a přejeme, aby cesta rychle ubíhala.“

Můj Brit začal mrskat ocáskem.

V hlavě jsem si to sesumíroval.
Kdyby pes nezačal blbnout, tak bych jel normálně dál, tam bych v lepším případě uvízl v zácpě, v horším bych byl na místě mrtvej, kdybych tam vlítl tou rychlostí, co jsem jel. A kdyby začal vyvádět dřív nebo později, tak bych zase zastavil někde jinde, než tady u té zkratky.

Tak nějak si říkám, že si budu chodit zjišťovat budoucnost k mému psovi.

No a asi celá moje rodina, povinně.