Celosvětová soutěž o Krále Džungle

Bože, co lidí si lže do kapsy…Myslí si, že to nejde poznat, že to zamaskujou a přitom to z nich tak ční. Ubožáci. Já jsem za všech okolností upřímný. Jsem na to pyšný, že lidem říkám na rovinu, co si myslím. Nesnáším ty pseudohumanistické vlastnosti... tolerance… empatie… takt… pch! Všechno to jsou jen náhražky pro slabé, co nezvládnou pravdu. Svět patří silným, to je zákon džungle. A kdo tady svou pozici neobhájí, nemá právo žít!
………….

Konečně jsem toho dosáhl. Tušil jsem, že vyhraju. Celosvětová soutěž Král Džungle byla pro mě jako ušitá. Před dvěma lety ji vyhlásila Mezinárodní Unie Dravců. Pravidla jsou jasná: všechno je povoleno, jde totiž o přežití. Ten, kdo podlehne, ztrácí to základní…život. Vítěz je jen jeden.
Někteří mi sice dali zabrat, ale každý má nějakou slabinu. Tvrďák se zdál neporazitelný, ale já jsem zjistil, že před lety pil a byl na léčení. Namlouval si, že to zvládá a já jsem ho přesvědčil, že si lže do kapsy. Stačilo, abych do něj pár večerů hustil a podsouvat mu frťany a po třetím sezení to do sebe kopl. A jaký byl.
Frajerka zase zakrývala strach ze tmy. Zdála se neprůstřelná…přesné logické myšlení, sympatická tvrdost v jednání, ale jednou jsem s ní šel večer po centru a zhasly lampy. Rozklepala se jako ratlík, začala brečet a chytla se mě za ruku. A skončila. Další, co si jen lhala…
Bourák zase sbíral jednu cenu za druhou, loni dostal Nobelovku za literaturu. Napsal knihu „No Evel“, podobenství o světě bez násilí. Suverén, jako málokdo a já jsem ho naťukl, když to vůbec nečekal. Před lety totiž přišel o dceru. Nějaký frajer mu ji znásilnil a zabil a Bourák se po čase začal tvářit, že už to zvládá. Choval se jakoby nic, psal ty svoje romány a fikce a já mu na rautu po předání ceny ukázal fotku jeho dcery, když už měl v sobě pár panáků. Maska spadla během minuty a najednou tu místo suveréna byl slaboch, co to prostě vůbec nedal. Další protivník skončil a pravda vyšla najevo! To už jsem na sebe začal být opravdu pyšný. Věděl jsem, že je jednou zlikviduju všechny. Svět není místo pro slabochy.
A teď, po dvou letech, už jsme zbyli jenom dva, Já a Kraken. Je to kus chlapa, utáhne desetitunový náklaďák kilometr v zubech, je členem menzy a má IQ 168. Finální úkol, který stanovila Mezinárodní Unie Dravců zní: Vystoupit na nejvyšší horu světa, Mount Everest. Je jasné, že při takovém výstupu se projeví i ta sebeutajenější psychická slabina. Nespolupracujeme, v džungli se nespolupracuje, nepomáháme si, jde přece o to, kdo je silnější. Nespíme, nemůžeme riskovat spánek, je to jen další slabost.
V sedmitisících metrech mi vypadl cepín. Visel jsem na výčnělku nad stometrovým srázem za jednu ruku a koukal dolů. Kraken ušel ještě asi deset metrů, ale pak si to rozmyslel, vrátil se a podal mi svůj. Večer za mnou přišel do stanu v posledním výškovém táboře a vyprávěl mi srdceryvnou historku o tom, jak si nemohl pomoct a musel mě zachránit. V noci pak křičel ze spaní:
„ To auto hoří! Nebojte, já vás vytáhnu!...ne, Bože ne!!!“
Jeho rodiče před lety uhořeli v autě, jemu před očima. Nesrovnal se s tím a přebíjel to veselým chováním. Poslední soupeř, kterého jsem donutil sundat masku a být k sobě upřímný. Slaboch, co nemá právo přežít. Rozsypal se jako pytel brambor. Druhý den se zřítil ze severní stěny. No, neměl ten cepín.

A teď jsem tady, na vrcholku světa. Vítěz, jsem VÍTĚZ! Já, já jsem Nejupřímnější, já jsem Nejsilnější, já jsem Nejlepší, já mám Právo!!! Porazil jsem všechny ty slabochy. Donutil jsem je podívat se pravdě do očí, rozjitřil jsem jejich slabiny, otevřel jejich třinácké komnaty a tím jsem je zničil. JÁ JSEM NEJLEPŠÍ!!!
V tom podklouzla Magorovi noha a zarazila se ve štěrbině ledové pokrývky. Začal s ní cloumat, ale nešla tam ani zpět. Posadil se na zem, vzal cepín a začal led odsekávat. Teplota na vrcholu však už klesla na třicet pod nulou a zvedl se ledový vítr. Ruce mu začaly umdlévat a ledu neubývalo. Sníh se barvil krví z nohy, která byla samým odíráním o ostré ledové střepy celá rozdrásaná.
„No, snad tady nezmrznu,“ blesklo Magorovi hlavou, „teď, když jsem Nejlepší! Teď, když jsem zůstal na světě sám. Celý svět je můj! Můžu si s ním dělat co chci. Vyhrál jsem závod, jsem vítěz. Jsem nejsilnější v džungli! “
Magor se snažil vší silou další tři hodiny vyprostit ze svého zajetí. Vítr poté utichl, ale na jakýkoliv další boj bylo už pozdě:
„Krakene, pomoc…pomoz mi…,“ zašeptal ještě marně.
Pak už mu hlava klesla a začala se obalovat námrazou. Plačící chlapec v postýlce, desítky dětí kolem, paní v uniformě, otlučené kostky a angličák, který nikdy nebyl jeho, to byly poslední obrázky, které Magorovi přehrávala jeho odcházející mysl:
„ Mami, proč jsi mě neměla ráda? Proč jsi mě tam nechala? Byl jsem tak sám…“