I královny bolí...

Bylo vedro k zalknutí.
Slunce se poctivě opíralo do prosklených stěn autobusové zastávky, takže lavička uvnitř k odpočinku zrovna nelákala.
Než přišla ONA.
Šla pomalu. Květované šaty s úzkými ramínky se jí lehce vlnily při chůzi a obepínaly rostoucí bříško. Přes rameno velkou plátěnou tašku, v ruce igelitku s nákupem a malý červený batůžek. Dlouhé hnědé vlasy volně rozpuštěné.
V jemné, skoro aristokratické tváři vepsanou únavu. Ale i přes spalující žár slunce, kráčela k lavičce s jakousi grácií. Usedla, protáhla si unavené nohy a ve tváři se jí rozlil téměř labužnický výraz.
„ Mamííííí, tys mi utekla“
K lavičce přibíhá malé děvčátko. Červené šatičky na ramínka a dlouhé rozpuštěné vlasy. Není pochyb ke komu patří.
„ Kdy už pojedem?“ Holčička se přitulí a jednu ručku přitiskne k vystouplému bříšku maminky. Téměř labužnický výraz na tváři její matky se rozplynul a nahradila ho viditelná únava.
„Za chvíli, Kristýnko a nekřič prosím Tě, bolí mně hlava!“
Dívenka sklopí oči a sedá si vedle. Chvilku pozoruje svoje botky, pak začne kývat nohama a pramínek vlásků si namotává na prstík.
„Mamííí, proč je takový teplo?“
„Protože je léto. V létě bývá teplo“ Odpoví žena laskavým hlasem.
„Ale včera pršelo…“
„Nechceš napít, Kristýnko?“
„Ne…Mamííí, kdy už to pojede?“
„Já nevím. Panu řidiči je asi taky teplo …“ Poblíž stojícímu pánovi zacukal ve tváři úsměv.
Holčička jí rychle skáče do řeči: „ Tak si šel koupit nanuka“
„Hmm, asi si šel nakoupit…“ odpoví nepřítomně maminka a v duchu zřejmě přemítá, jestli sama na něco nezapomněla.
„Mamíí a kam si ho šel koupit?“
„Ty nevíš kde se prodávají nanuky?“
„Pan řidič taky chodí do Peny?“
„Hmmm asi šel do Penny“ Maminku debata očividně vyčerpává.
„Ale to je přece daleko. To budeme dlouho čekat než přijede.“ Okolo stojící lidé jsou dialogem pobaveni.
„Kristýnko, nechceš si chvilku hrát? Chceš tu korunku co sis vybrala?“
Dívence se rozzáří oči. Matka vyndá z tašky hračku. Královskou korunku. Vybalí jí z igelitu a podává holčičce. Ta si ji chvíli prohlíží a najednou ji vrací matce.
„Tuhle ne, ta je tvoje. Já chci tu pro princezny“.
Žena s povzdechem znovu otevírá tašku, chvilku přehazuje věci uvnitř a vytahuje čelenku do vlasů. Vpředu je tvarovaná a posázena barevnými sklíčky. Princeznovská.
Dívenka si ji netrpělivě nasazuje a ptá se matky:
„Je hezká?“
„Je moc hezká a ty jsi krásná jako princezna“ Odvětí unavená ale pyšná matka.
Dítě se šťastně zavrtí a usmívá se na všechny kolem.
„Mami, udělej královnu“ Prosebný pohled by jen ztěží někdo vydržel.
„Až doma Kristýnko“
„Maamíííí …královnu!“
„Za chvilku to přijede, až doma“
„Třeba si koupil i melouna…Mamííí, prosím“
„Jakýho melouna, Kristýno?“
„ Přece pan řidič. V Peny. Koupil si nanuka a asi i meloun, mami. Přijede až ho sní“
Odzbrojující logika. Hlouček čekajících se směje nahlas.
Matka obrací oči v sloup. Pak rezignovaně vzdychne:
„Tak dobře, ale jenom na chvilku. A pak už budeš zticha, Kristýno, ano?“
Dívenka radostně přitakává a zvedá se z lavičky.
Žena opět unaveně vzdychne. Pak z tašky vyndá hřebínek a pomalými pohyby si dlouhé, husté vlasy vyčeše. Zručně a poslepu je vytvaruje do obdivného drdolu.
Dívenka jí téměř nábožně podává korunku.
Královna je korunována.
Žena se narovná, elegantním pohybem si urovná šaty na bříšku a ruce položí na neviditelné opěrky pomyslného trůnu. Její tvář se vyjasní, oči shlíží laskavě na neexistující poddané. Vznešenost usedla na trůn.
„Vaše Výsosti…“ malá princezna se zlehka uklání před Královnou. Ta jí laskavě pokyne hlavou a „Její Milost Princezna“ usedne po levici.
Pán stojící vedle se s pobaveným výrazem také lehce ukloní.
Královna s vážnou tváří a pohledem upřeným do dáli praví :
„ Naše Milost se dnes rozhodla vydat nový zákon. Protože Slunce tak strašně pálí,
v celém království jsou dnes nanuky a melouny zdarma. Nikdo nemusí pracovat. Všem nařizuji odpočívat a koupat se!“
Princezna radostně zatleská. „ A mamííí …“ ani nedokončí větu.
Královna si dává prst před ústa a zvedá obočí. Sahá do tašky pro časopis, uchopí ho za jednu stranu a začne se jím ovívat jako vějířem.
„ Chcete také vějíř Vaše Jasnosti?“ ptá se malé princezny a bez čekání na odpověď jí svůj podává.
Děvčátko se ovívá a už otvírá pusinku k další otázce.
„Kristýnko už ticho. Strašně mně bolí hlava“ splyne naprosto civilně z královniných rtů.
K hloučku na zastávce přibyla nová dvojice.
Na první pohled také matka s dcerou, jen poněkud starší. Živě gestikulují bez jediného slova. Neslyšící.
Malá princezna je jimi naprosto uchvácena a sleduje je s otevřenou pusou.
„Mamíííí, co to dělají?“
„Neslyší Kristýnko, tak spolu mluví posunky“
„Co to je, posunky“
Královna Matka se zamyslí : „ To je tajná řeč. Mluví rukama“
Děvčátko je sleduje jako hypnotizované.
Neslyšící dívka gestikuluje ke svojí matce velmi energicky, jakoby se hádala. Princezně to zřejmě neušlo.
„Mami, když na sebe křičí tak taky rukama?“
Dav znovu zašumí tichým smíchem a čeká se zájmem na odpověď.
Královna však zcela nekrálovsky zoufale vybuchuje:
„Já se z Tebe zblázním! Co bych za to dala, na chvíli neslyšet! Nebolela by mě hlava!"

Princezna sklopí oči do země :
„Hlava ne, Vaše Výsosti. Bolely by Vás ruce!“