Psí příběhy: Línej jako veš, chytrej jako opice

„Půjdu asi spát, usnul bych ti tady v křesle…“
„Jo, já přijdu za chvíli, jenom zavřu Čerta.“ Řekla jsem svému unavenému manželovi a šla se podívat, ve které místnosti se to naše psisko vyvaluje.

Říká se, že border kolie jsou velice aktivní mazlíčci a nevydrží bez pohybu. Poslední dobou si ale myslím, že našeho „aktivistu“ vyměnili už při porodu. Místo běhání se radši válí někde pěkně v klídku ve stínu. Prostě pohoda – klídek – granule.

Stejně jako dnes. Čert ležel rozpláclý v koupelně a na moje pískání aneb přivolávání reagoval jen nastražením uší. To byla veškerá jeho reakce. To je tak, když se o psy stará chlap, na ženskou si to pak už nereaguje. Poslouchá pak jen manžela a šlus.

Po 15 minutách po dobrém, jsem to vzala po svém, tedy po zlém. Chytla jsem ho za obojek a táhla po schodech do boudy. Pro Čertovu obranu musím říct, že když viděl svoji „postel“, tak to vzal sprintem. Přivázala jsem ho jako vždycky a než jsem odešla, vyčetla jsem z jeho očí něco jako „ach jo, zase přivázanej jako pes u boudy…“

Náš drahý mazlíček si totiž zvykl poslední dobou na volnost. Matěj – to je můj muž, ho brával každou chvíli domů, kde máme klimatizaci a v posledních odpoledních horkách tam bylo dobře nám všem. Ale Čert se potom právě odmítal vrátit na zahradu do svého domečku, byl pěkně vykutálený, nebo spíš chytrý jako border kolie?

Spaní mě nějak přešlo. Venku bylo teď v noci už příjemně a já se celkem čerstvým vzduchem osvěžila. Přišla jsem do obýváku a vytáhla knížku o psech. Chtěla jsem si přečíst, jak se chovají jiné rasy, ale stejně jsem zas jako první otevřela stránku, na které byla vyobrazena border kolie.

„Živý, velmi pozorný, rychlý, vytrvalý a obratný pes. Mírný a přátelský k lidem i ke zvířatům, svému pánovi je mimořádně oddán, takřka neustále ho fixuje pohledem a reaguje na sebemenší podnět z jeho strany. Patří k nejinteligentnějším psům vůbec, učí se rychle a prací je doslova posedlý.“

Aha a co tedy platí pro našeho Čerta? Zasmála jsem se tomu, vždyť je línej jak veš. Asi nás chovatelé podvedli.

V domě stál vzduch, rozhodla jsem se, že otevřu okno. Rychle jsem vyskočila z gauče a najednou se mi udělalo zle. Knížka o psech, kterou jsem stále držela, mi vypadla na zem. Polil mě ledový pot a před očima jsem měla černo. Chtěla jsem zavolat na Matěje, ale už jsem to nestihla. Skácela jsem se vedle knížky…

O pár hodin později

Probudila jsem se v nemocničním pokoji. Jak jsem poznala podle pachu dezinfekce a všude přítomné bílé barvy. Byly tam dvě postele a já ležela na té u okna. Už zase.
Poslední léta jsem měla potíže s abnormálně nízkým tlakem, bylo to u nás dědičné. Omdlela jsem už dvakrát. A teď to bylo potřetí. Ale nikdy jsem nebyla mimo tak dlouho. Jak jsem zjistila, když jsem se podívala z okna a potom na hodiny.
Zrovna svítalo.

A pak to šlo jako vždycky, naklusaly ke mně sestřičky a za chvíli přišel doktor s tím, co zase vyvádím, že je tady tak zlobím. Jak na malé dítě.

Odpoledne přišel manžel. Sedl si ke mně na postel a vzdychl něco v tom smyslu, ještě že toho Čerta máme…
Nechápala jsem ho, a tak mi začal vykládat, že jakmile zavřel ložnici a lehl si, tak slyšel škrábání na práh.
„Nejdřív jsem myslel, že Čerta jdeš teprve zavírat, tak jsem tomu nevěnoval moc pozornost, ale ke škrábání se později přidalo i tiché kňučení. To už mi bylo podezřelý, tak jsem se vyhrabal z postele a šel ke dveřím. To už Čert štěkal docela hlasitě. Otevřel jsem, ale on s tím štěkotem nepřestal a běžel k obýváku, kde jsem tě našel ležet. Kdyby mě neupozornil, tak tam snad ležíš doteď."

Byla jsem mírně v šoku, odmítala jsem, že bych ho nezavírala do boudy. Ještě jsem ho přece přivazovala. A jak by se asi dostal do zamčeného domu…

Všichni mě ale přesvědčovali, že se mi to zdálo. Je to prý normální, když jsem omdlela.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme tomu začala sama věřit.

Druhý den jsem byla propuštěna domů s novými léky. Mdloby už na mě díkybohu nikdy nepřišly. I když téměř ano. Přišla jsem domů a tam bordel jak v tanku. To je tak, když chlap vede sám domácnost. Ihned jsem se dala do uklízení.

Dala jsem se zrovna do mytí chodby, když jsem zahlédla něco, co se smetím a prachem nemělo nic společného. Škrábance. Vzpomněla jsem si, jak jsem Čerta násilně táhla dolů po schodech k boudě. V náhlém vnuknutí jsem vběhla do obýváku a začala prohledávat všechny kouty. A taky že ano. Rukou jsem pod sedačkou narazila na něco tvrdého. Knihu! Takže se mi nic nezdálo, všechno byla pravda. Knížka ležela hřbetem ven, a když jsem ji otočila, tak tam byla ještě stránka o border koliích.

Podívala jsem se na Čerta, který mi seděl po boku a on v té chvíli na mě. Dala bych krk na to, že se mu v očích blýsklo. Od té doby věřím na zázraky.

Když přišel Matěj z práce, tak se moc divil nakoupenému pelechu postavenému na čestném místě vedle gauče. V něm si trůnil Čert. Boudu už si zrovna brali sousedé pro svého voříška. Už jí nebylo potřeba.

Podívala jsem se s úsměvem na manžela a řekla mu:
„Přece nenecháme mého zázračného ochránce jen tak spát venku ne?“