Jezdec

Ležel na zemi. Bylo vlhko a ve vzduchu byl cítit podzim. Opodál se pásl jeho kůň. Krásný černý kůň, který neměl jméno. Stejně jako jeho jezdec. Posadil se, aby přihodil do ohniště. Oheň zapraskal a plameny začaly olizovat vhozený kus dřeva.
Říkalo se mu "Jezdec". Neměl domov, rodinu, jméno ... Jediné co měl, byl jeho kůň, černý plášť, kovaná přilbice, kyrys a válečná sekera. Hluboké jizvy ve tváři a oči, ve kterých byla ukryta veškerá nenávist světa nespatřil nikdo, kromě jeho koně. Ten, kdo ho kdy spatřil, viděl jen jezdce v plné zbroji ... a pak zemřel. Jezdce bylo možné vidět jen jednou, ale přesto stále přibývalo lidí, kteří by přísahali, že zahlédli právě onoho jezdce, jak projíždí krajinou a mizí kdesi v mlze. Vyjížděl vždy až na večer nebo brzy z rána.
Teď seděl a zíral do plamenů. Na rukou ocelí pobité rukavice, s přilbicí položenou vedle sebe ... seděl a hlavou mu proudily myšlenky. Dnes vyrazí zase. Ale dnešek bude jiný. Dnes vyrazí naposledy. Pohlédl na nebe. Měsíc zářil jako stříbrný srp a milióny hvězd se leskly jako drahokamy, které zloděj rozsypal po podlaze. Miloval nebe a miloval les. Ticho lesa. Nožem odřezal kus masa, který se pekl nad ohněm. Pomalu žvýkal tuhé maso, které k chutné pečeni mělo hodně daleko. V mastných prstech rozemnul hrst popela a černou směsí si podivně pomaloval zjizvenou tvář. Nasadil si helmici a hlasitě říhl. Pak znovu utáhl všechny tkanice a řemeny svého oděvu. Upravil si plášť a vyskočil do sedla. Pravicí pohladil svého koně po šíji, a poté vyrazil tryskem ven z lesa. Jeho plášť vlál jako prapor, který se vichr pokouší roztrhat na kusy. Levou rukou držel opratě a jeho pravice pozvedla nad hlavu obří válečnou sekeru.
Jezdec projížděl nocí a les umlkl. Bylo pár hodin před svítáním. Blížil se k městu, které se pozvolna probouzelo do dalšího dne. Do dalšího nového dne.
... na zastávkách už mnozí čekali na autobus, bezdomovci vybírali popelnice a manageři si vázali kravaty.