Pověz mi pohádku...

Vzal její ruce do dlaní. Sklonil se k nim a dýchl na ně. „Není ti zima, zatopil bych.“ Pousmála se a zavrtěla hlavou. Přitáhl si ji k sobě a zatočil se s ní. Zamotala se jí hlava. Posadila se ke stolu. „ Provedl jsem něco,“ strachoval se hned: „ Přinesu ti sklenici vody.“ Natočil blahodárnou tekutinu. S vděkem ji přijala. Upila. Díval se, jak se její rty otírají o okraj sklínky. Palcem přes ně přejel, strhl tak krůpěj, která na nich ulpěla. Sjel dlaní na tvář. „ Je tak hebká,“ jeho pátravé hnědé oči dál hledaly skrytá tajemství.
Sledovala jej s něhou. Milovala na něm všechno. Jeho ústa, nos, ruce i oči, které chtěly vidět všechno a probádaly snad každý centimetr na zemi. Zamilovala si jeho hlas, chůzi i vůni. Vždycky tak krásně voní. Žádná vtíravá vůně, ale taková, která vás omámí a vy se ji naprosto poddáte. Udělala by vše pro jeho úsměv. Vždy když se zlobila, usmál se tak, že se nemohla dlouho mračit. Tolikrát ji rozesmál. Ty jeho hry, gesta, vtipy a příběhy. Rozkrájel by se, jen aby nezůstala déle smutná. I proto ho milovala tolik.
Po tváři se ji rozlil úsměv. „Chci navěky jen s tebou být,“ zpíval tiše a v prstech proplétal pramínek vlasů. Rozpačitě se na něj podívala: „ Šašku.“ Chvíli vypadalo, že se urazí, ale jen se rozesmál. Naslouchala jeho smíchu a cítila se šťastna, tak šťastná. Najednou se zvedl a odešel. Dívala se nějakou dobu na dveře, kterými prošel.Vrátil se a v rukou držel knihu. „Přečteš mi pohádku, maminko?“
„Až se umyješ.“ Ani to nestihla doříct a chlapec zaběhl do koupelny. Dala se do mytí nádobí, ale to už ji maličký tahal za rukáv. Vzala jej do náruče a odnesla do postele. Otevřela knihu. „Bylo, nebylo… princezna musela ze zámku pryč… chaloupka byla prázdná a tak malinkatá…Sněhurko, dávej pozor… kup si jablíčko, děvčátko… ale ne! Je mrtvá… co je to za dívku… rakev se rozbila… ano, můj princi… a žili šťastně až do smrti“ Pohladila ho po vlasech, políbila na čelo a odešla.
„Co je k večeři?“ uslyšela od dveří hlas, který ji naháněl hrůzu. Mlčky postavila na stůl a dál se věnovala nádobí. Dojedl. Objal ji ze zadu. Cítila jeho narůstající vzrušení. „ Tak co, kopretinko ?“ do nosu ji praštil opilecký dech. Zavrtěla hlavou. Naštvaně sní smýkl, až hrnce s rámusem dopadly na zem.
Klučina si zacpával uši. Počítal do sta. Zase se vrátil. Tak jako každý večer byl úplně na mol. Řev střídalo prošení a slzy. Dveře se otevřely. „ Nech ji být!“ řekl varovně, ale výhružky malého kluka nebývají brány vážně. „ Náš malý hrdina,“ pronesl posměšně a skokem byl u něj. Chytl ho pod krkem a tvrdě s ním praštil o zeď. Tělíčko sjelo dolů. Nehýbal se. Sklonila se na ním. Manželovo tělo leželo opodál. „Tohle mi nedělej, maličký,“ otřela proužek krve, který vytékal z pusy. „ Sanitka je na cestě, vzpomínáš, jak se ti vždy líbí, když houká,“ plakala. „ Maminko?“ zasýpal a pomalu otevřel oči: „ Povíš mi pohádku? Proč pláčeš? Hrozně to bolí…“ Podepřela mu hlavu. „ Bylo kdysi království, kde žili samí hodní lidé…jednoho dne přijel zlá čaroděj… ale statečný princ, princeznu zachránil.. žili pak všichni společně a radovali si, neznali již smutek“ Slova ještě nedozněly, když dovnitř vběhli záchranáři.Lékař si okamžitě přiklekl k chlapci. „ Tep nehmatatelný, smrt nastala již před půl hodinou..“