Na plese Klubu sebevrahů 10.

10.
Pepan se rozpačitě drbal za uchem. „Tondo, tady je každá rada drahá. Na Božku jsem zkoušel všechno možný i nemožný, ale nechyt jsem se. Kdyby tě časem něco napadlo... Hele, támhle jdou asi ti tvoji známí.“
KONEČNĚ! Se skoro hodinovým zpožděním dorazili na ples moji přátelé z míst, kde máme s Renatou chalupu. Těším se, až je seznámím s Pepanem. Díky mně se znají už dávno, ale jen z historek, které o nich, nebo o Pepanovi, vyprávím. Určitě si budou rozumět, nemám sebemenší obavu. Kdybych se náhodou spletl, pověsím psychiatrii na hřebík. Martin s Karlem přišli samozřejmě se svými partnerkami. Tato čtveřice se v jednom vzácně shoduje – nevěří na sňatky. Věří na lásku bez papírů. Já věřím taky na lásku, ale pro jistotu jsem si Renatu vzal. Partnerka Karla - Petra - je v jiném stavu. Odhaduji v sedmém měsíci. Vyhazovaný rock´n´roll si s ní asi nezatancuji. Družka Martina - Lenka - u té se trochu zastavíme. Je totiž velice krásná. V plesových šatech a s tímto účesem jsem ji ještě neviděl. Slovo VELICE krásná přesně nevystihuje skutečnost. Picasso v ústavu měl se slintáním problémy už dřív. Ale teď se překonal. Na Martinovu ženu Lenku celou dobu třeští oči. Kapesník proti slintání má pro jistotu připlácnutý na puse.
„Kde jste se zdrželi, pacholci,“ vítám je.
„Ani ti ruku nepodáme, Cvokaři... Podívej.“ Oba mi ukazují černé ruce. „Píchli jsme,“ povídá Martin. „Než s Karlem vlítnem na záchod, prozraď mi jednu věc. Kterej magor tady rozvěsil ty debilní hesla? Nebyl jsi to náhodou ty?“
„Ne... náhodou jsem to byl já,“ ozval se Pepan. „Dobrý den – Pepan Rambousek,“ podává Martinovi ruku. Martin mu podává loket.
„Jé... nezlobte se... a ještě jsem jak prase,“ potřásli si rukou a loktem, u Karla podobně. Jen s ženskými proběhlo představování standardně. Martin pokračuje v omlouvání: „Já jsem to tušil, že ty hesla bude mít na svědomí jeden z vás. Už jsme o vás hodně slyšeli, pane doktore.“
„To si dovedu živě představit. Cvokař rád a často přehání. Mimochodem – tu přezdívku jste mu prý přilepil vy, je to tak?“ zeptal se Pepan.
„Nejradši bych mu toho přilepil víc, za to, co mi kdy provedl,“ směje se Martin, „ale mám ho rád, bít ho nebudu.“
„Jestli mě chceš fackovat, Martine,“ vložím se do rozhovoru, „umyj si nejdřív ruce. Hajzlíky máme támhle. Já se zatím postarám o tvoji ženu Lenku.“
„Tak jo... a s Lenkou to nepřeháněj,“ šibalsky zamrkal a odešli se umýt. Ženské jsem posadil k našemu stolku. Renata s Jitkou se na ně hned vrhly. Jitka je ještě neznala... nastalo ženské štěbetání. Vděčné téma – stěžovaly si na nás, chlapy. Zatroubili jsme s Pepanem na ústup, a zasedli do předem zajištěných pozic. K baru.
„Pepane, ale ten náš bar je, jak známo, nealkoholický.“
Pepan sáhnul za zástěnu a vyndal whisky a dvě štamprlátka. „Sám čumím, jak se to tu mohlo narodit,“ předstírá Pepan údiv.
Já už se nedivím ničemu. Život s Pepanem mě vycvičil.
„My doktoři,“ povídá Pepan, „my můžeme klidně pít. My totiž nejsme pacienti, my jsme zdraví.“
Ukazuji na rozvěšená hesla. „Pepane, teď mně řekni, jak se to pozná? Já kolikrát mezi doktorem a pacientem nevidím žádný rozdíl.“
„Protože jsi přepracovanej a nepiješ,“ nalil mi. „Kde to vlastně máte chalupu?“
„To je dost, Pepane, že jsi projevil zájem. Většího měšťáka, než jsi ty, jsem ještě neviděl. Jitka by u nás už dávno byla, nebýt tebe. Proč máš takový odpor k přírodě?“
„Když v přírodě všechno kouše a štípe,“ ošívá se Pepan. „Ve městě je klid. Maximálně tě někdo přejede tirákem...“
„O tomhle nežertuj. Martinovi tirák zabil manželku a dva malý kluky. Jeho kamarád Karel ho na poslední chvíli srazil z balvanu, když si v lese dával oprátku na krk.“
„Támhleta krásná ženská je teda kdo?“ Pepan ukazuje na Lenku.
„Lenka.“
„To vím, blbe. Takhle von truchlí? S takovou kočkou?“
„Jen ho nech,“ bráním svého bývalého pacienta Martina. „Hrábnul si na dno a Karel s Lenkou ho z toho vysekali. A hlavně Veronika.“
„Von má víc ženskejch?“ diví se Pepan.
„Veronika je dcera Lenky. To ona ho dala s mámou dohromady. Moc chytrá holka, pěkná mrška...“
Pepan ukazuje k záchodkům. „Už jdou tvoji kámoši. Mám tu lahev nechat venku?“
„Dobrej nápad, Pepane. Připiješ si s nimi na tykání. Nemůžu se na vás koukat, jak se řítíte do onikání...“
Dopadlo to tak, jak jsem (při svém vzdělání) správně předpokládal. Pepan do party zapadl, jako kdyby se s nimi znal už léta. Našim ženám jsme přerušily důvěrné rozhovory, a vyzvaly jsme je k tanci. Naštěstí hráli valčík – tři doby ještě zvládnu. Ale pak následovala celá série tanců, které neumím ani vyjmenovat, natož zatancovat. Motal jsem se jako vítr v bedně, za bujarého veselí těch, kteří tyto tance zvládali s lehkostí.
PŘESTÁVKA. Konečně! Ztěžka jsem dosedl na židli. Jde k nám delegace z Klubu sebevrahů. Tak copak mi zase chcete. Ale ouha! Oni nejdou za mnou, ale za Martinem! Jako mluvčího si mezi sebou vybrali Guglielma Marconiho.
„Dobrý den, pane Černý,“ oslovil Martina. „Máme k vám prosbu.“
„No... prosím... Když bude v mých silách vám vyhovět...“ mektá Martin.
„Víte, pane Černý... my jme tady v ústavu nedávno založili Klub sebevrahů. Pan primář nás sice přejmenoval na Zájmový klub bývalých sebevrahů, ale to je jedno. To je jeho problém. Možná by se měl taky léčit...“
„Myslím, že vám rozumím,“ usmívá se Martin.
„Tady, pan doktor Horáček, nás při společných sezeních seznámil s vaším příběhem,“ pokračuje Marconi. „Nezlobte se, že víme, co se vám přihodilo. Ale my hlavně víme, jak jste se z toho zase dostal.“ Marconi se zadíval na překrásnou Lenku. „Byli bychom poctěni, kdyby jste se stal naším předsedou.“
Okolo stojící členové „Zájmového klubu bývalých sebevrahů“ začali tleskat. Já jsem se přidal s hvízdáním, jako na rockovém koncertu.
Martin si začal popotahovat nos a škrábat na hlavě. „Jste si jisti, že to OPRAVDU chcete?“
Picasso už to nevydržel, sundal si z pusy kapesník, a vyslovil také svůj názor: „Vy budete náš král, protože KRÁLOVNU budeme mít nekrásnější v širém okolí!“
Martin si s nimi šel sednout k jejich stolu. Vypadá to na první schůzi Klubu s předsedou v čele.
S Pepanem a manželkami jsme se stáhli k baru. Whisky má pohotovost.
„Pepane, tak tohle je bomba. Řekl bych, že jsou všichni zdraví. Líp si vybrat nemohli!“
Lenka nesouhlasně vrtí hlavou: „Pane doktore, já nevím...“
„Lenka ti vyká?“ zařval Pepan. „A já už si s ní půl hodiny tykám! Tak tohle já trpět nebudu!“
To, co já se léta neodvážil, Pepan ve chvilce změnil. Blbec.
„Lenko,“ učím se tykat, „Picasso po tobě určitě bude chtít, abys mu stála. Myslím nahá... kvůli obrazu.“
„To bude mít Martin radost,“ zasmála se Lenka.
„Ty se směješ, ale já ti řeknu, co o něm vím.“
Moje manželka se podivila: „Tondo, nemělo by to být lékařské tajemství?“
„Jasně že jo... pozměním jména.“

(Pokračování příště)