Na plese Klubu sebevrahů 11., 12.

11.
Odmalička mne bavilo malování. Ne kreslení, žádné čmárání tužkou nebo uhlem. Pěkně od tří let jsem ke svému rozvoji potřeboval olejové barvy a perfektně vyšponované plátno na dřevěném rámu. Laciné barvy jsem také nesnesl. Můj otec byl (a je) úspěšný sochař, nebyl pro něho problém mne podporovat. Myslíte si, že mne rozmazloval? Tak to tedy ne. Když se mi obraz nepovedl, nebral na mne žádné ohledy. Syn nesyn. Padni komu padni. Mně to kupodivu vyhovovalo, protože táta uměl precizně vysvětlit, CO je na mém obrazu špatně.
Pro otce byla hračka dostat mne na Akademii výtvarných umění v Praze. Samozřejmě k profesorům – jeho kamarádům. Čekala mne příjemně prosvětlená budoucnost. Aneta si to také myslela.
„Už mně bolí kyčel. Musím ti tady ještě šaškovat?“ zeptala se mne Aneta a vychýlila se z polohy.
„Vydrž, vždyť jsi tam jen chvilku. Dej tu nohu zase zpátky... zrovna ji dělám.“ Na paletě mám konečně namíchaný správný odstín a Aneta je příliš neposedná.
„...A chce se mi čůrat. Aspoň se podívám, co jsi už namaloval.“
Aneta se zdvihla z naaranžovaného miniinteriéru a nahá přicupitala až ke mně.
„Tý jó... to je hééézký...“
„Ještě to není dodělaný, jsme sotva v půlce. Skoč si na ten záchod, ať můžeme pokračovat,“ netrpělivě ji popoháním.
„A kdybych se pak trošku osprchla... a ty taky...“ povídá kňouravým hláskem.
„Tak to dopadne jako včera,“ navážu na její řeč. „Zase nic neudělám.“
„To bych neřekla,“ objala mne zezadu, „včera jsi nadělal práce...“
Na paletě mi začínají tvrdnout barvy, a v kalhotech...
Samozřejmě, že to dopadlo jako včera. Nestěžuji si. Jenomže s obrazem jsem moc nepokročil. Jsem po tom všem tak unavený... už na něj dnes nesáhnu. Možná tak ještě vyperu štětce, zítra by bylo po nich.
„Pavle, proč ti říkají Picasso?“ zeptala se Aneta, a kouše mne přitom do bradavky.
„Tak mi začal říkat táta, protože můj první obrázek byl kubistický.“ Do vzduchu jsem prstem nakreslil kosočverec, jaký můžete vidět v podřadnějších veřejných záchodcích. „I s chlupama.“
„Ty jsi číslo. Ve třech letech? To teda pěkně kecáš.“
„Nekecám, zeptej se táty. Asi jsem to někde viděl na vratech a nedošlo mi, co vlastně maluju.“
„Už se to od té doby zlepšilo? Teď už víš, co maluješ?“ utahuje si ze mne.
„Musím ještě hodně studovat,“ a odhrnul jsem z Anety deku.
„Konec učení, studente, za chvíli tu bude tvůj táta,“ usmála se.
„A jó, máš pravdu, sakra.“ Vyskočili jsme z gauče, rychle se oblékáme a uklízíme.
„Pavle, kolik ti vlastně bylo let, když ti máma umřela?“
„Dva a něco.“
„Pamatuješ si na ni?“
Tyhle řeči nemám rád. Hned mám v krku knedlík, nechce se mi o tom mluvit.
„Aneto, nezlob se, tohle není dobré téma. Zkus o něčem jiném.“
„No jo... ty se nezlob.“
Nasadila mi brouka do hlavy, potvora. „Pamatuju se na její ukolébavku.“ V hlavě mi naskočil obraz mojí maminky. „Z ukolébavky si nepamatuju ani slovo, ale melodie byla asi takhle... hm hmmm hm...lála...“
Aneta se k melodii přidala, ale slova taky nezná. Odmlčel jsem se a jdu si sednout do kuchyně.
„Pavlíku, ty brečíš? Promiň... to jsem nechtěla.“
„...Ti říkám... příště o něčem jiným, jo?“
„Slibuju.“

Všude bylo uklizeno, my jsme byli vzorně oblečení – a táta nikde.
„Kdybych to věděl, že táta bude mít zpoždění, tak bych...“ rukama Anetě naznačuji, co bych.
„Tý tak, vejtaho. Funěl jsi už v poločase. Jak vlastně s tátou hospodaříte? Žádná ženská tady pak nikdy nebydlela, že ne?“
„Ne, všechno s tátou zvládneme sami. Nesnáším to otřepaný klišé, že chlap bez ženský shnije. Vaříme, pereme... vždyť vidíš. Vystačíme si i bez vás,“ zamrkám na Anetu.
„Ve všem asi ne, jak jsem před chvilkou poznala. Má tvůj táta ženskou?“ ptá se zvědavka.
„Ženskou? A víš, že ani nevím? Co by s ní dělal?“
„To, co ty.“
„Nech toho. Tátu si vlastně s ženskou neumím vůbec představit. Mámu měl tak strašně rád... Labutí syndrom, řekl bych.“
Aneta si češe dlouhé vlasy. „To musí být nádherný, zažít takovou lásku.“
Zezadu ji odhrnu vlasy a políbím ji na krk. „Ty si na velkou lásku ještě počkáš, ale já ne. Mám tebe. Miluju tě strašně moc.“
Aneta se ke mně otočila. „Jako tvůj táta tvoji mámu?“
„Víc.“

Občas zajdu k tátovi do ateliéru. Nemá sice rád vyrušování, ale teď to musí přežít. Mám pro něj skvělou novinu. Naše škola se zčásti podílí na výstavě v Paříži. V Akademii bylo vybráno šest obrazů – z toho dva jsou MOJE! Když jsem se to dozvěděl, málem jsem vybouchl radostí. Pak jsem měl chvíli strach, že mě spolužáci budou závistí nesnášet. Ale všechno proběhlo v pohodě. Blahopřáli mi, plácali po rameni. Pořád si pro sebe melu dokola: „Hlavně nezpychnout, příště musím být ještě lepší.“ O tuhle radost se MUSÍM s tátou podělit. Je to i jeho zásluha. Nemyslím protekcí – protože většina mých spolužáků má také rodiče umělce. Díky tátovým dobrým radám jsem se do Paříže prosmekl, vím to.
Tátův ateliér je zavřený. Nevadí - znám fintu, jak se otevírá. Počkám na něj uvnitř, a pak mu dám kontrolní otázku: „Je tvůj syn nemehlo, nebo šikula?“ Škoda, že se toho máma nedožila.
Vešel jsem do předsíňky. Slyším ženské vzdechy. Táta má ŽENSKOU! Proboha... musím potichu vypadnout... Ne! To není možný... známý hlas. Nakoukl jsem dovnitř. ANETA!!! Táta měl hlavu v jejím klínu. Chce se mi zvracet a řvát bolestí současně. Pomalu se otáčím ke zbabělému ústupu. Nevšimli si mne. Z poličky si beru tátovy klíče od auta.
Nevím jak dlouho jedu, ani kam jedu. Mozek nepracuje, už je mi VŠECHNO jedno... Lidi! Klidně se tu všichni poserte!!!
Prorážím zábradlí mostu... tu bolest musím utopit...
____

12.
ZPÁTKY NA PLESE

Lenka se dívá přes sál na Picassa, jak se o něčem radí s jejím milovaným Martinem.
„Jak to Picasso přežil?“ zeptala se mne.
„Nějakej chlap tam poblíž sekal trávu pro králíky, a do říčky pro něj skočil. Prý musel víckrát nad hladinu, než otevřel dveře auta. Picasso měl štěstí, že to byla opravdu malá řeka za vesnicí. Větší potok.“
„Jde k nám Martin,“ povídá Lenka s obavami v hlase. „Doufám, že se nebavili o mém aktu.“
Martin nese nějaké papíry. To bude asi první zápis ze schůze Klubu sebevrahů, pomyslím si.
„Podívej, co mám.“ Martin přede mne položil nějaké výkresy. NÁDHERNÉ kresby, musím říct.
„Kdes´ to vzal? Vždyť na těch výkresech je všude naše Božka Němcová!“ Pepan si kresby pozorně prohlíží. Udiveně kroutí hlavou nad svojí pacientkou.
„To mi Picasso půjčil jen na chvilku,“ povídá Martin. „Nebýt předseda, tak si ani neškrtnu. Nedává je z ruky, musím je hned vrátit.“
„Tohle musí být nějakej omyl,“ divím se, „vždyť náš Picasso nikdy tužku v ruce nedržel! Jeho táta mi to říkal. Chtěli ho za to vyrazit i z Akademie. Ale maloval tak nádherné oleje, že si ho ještě rádi ve škole nechali. Byl jejich největší talent! Hergot... ale tužkou nekreslil...“
„Tak začal až tady u vás - v blázinci.“
„Martin má pravdu, Tondo,“ povídá Pepan, „a my toho musíme využít! Pomůžeme Picassovi i Němcové NAJEDNOU!“ Pepan vzrušením koulí očima.
„Prosím tě jak?“ ptám se a zároveň pozoruji, že ti dva spolu už zase tancují.
„Já je dám na sto třicet dvojku. Budou bydlet pěkně na hromádce.“
„Nejseš prdlej, Pepane? Víš dobře, že tohle dělat nesmíme!“
„Naopak! MUSÍME!“ plácnul Pepan dlaní do stolu. „Láska je zničila, láska je musí zase uzdravit. Dluží jim to.“

(Pokračování příště)