Pozor, policajt! (aneb bacha na to, s kým se znáte)

„Tatíku, ale mohl by si trošku zpomalit!“
Upřela jsem na svého zákonného zástupce pohled nepřipouštějící kompromisy.
„Chceš být snad doma brzo ne?“ Podíval se na mě značně nechápavě.
„No já tu pokutu platit nebudu, MNĚ je to jedno.“
Vylekaně ubral na plynu. „Jsou někde policajti?!“
„Ne…“
Táta zase spokojeně dupl na plyn.
„Vlastně jo!“
„Cože?!“ Rychlost opět klesala.
Pokývala jsem jakoby vědoucně hlavou a koukala se na ubíhající krajinu.

Pomalu se mi míhala před očima. Za pět minut se slila v barevnou šmouhu.
„Ty sis to vymýšlela, co?“ Vybafl na mě táta, až jsem se uhodila hlavou o sklo.
„Né.“ Broukla jsem nevinně.
„No je mi to jasný…“ A frčel zase rychle dál.

„Hele, to auto bylo podezřelý tatíku, asi policajti, radš přibrzdi…“
„Tak na to ti už neskočím, dcerunko.“ Zazubil se.

_______________________________________________

„Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola, Váš řidičský průkaz a doklady od vozidla…“
Usmívala se krvežíznivě na tátu jedna kontrola a druhá kontrola kontrolovala naše auto zezadu.
Samozřejmě, byli to policajti. No, holt chlap na ženskou nedá.
„Dobrý den.“ Hlesl otec a hrabal se v dokladech.
„Brý den.“ Usmála jsem se zářivě já. Jen si to, táto, vyžer! Chichi.

„Hani, vezmi zezadu psa, ať pány nepokouše…“

Dopravákův úsměv se rozšířil. „Ale, vy nemáte pejska zajištěného?“
„No to-to-totiž… já, teda my… jsme ho tam strčili jen na chvíli.“
„Jistě.“ Nepřestával se usmívat.
Dál jsem radši nevnímala jejich rozhovor, tatík se tam ztrapňuje. Ach jo.

Připla jsem našemu psíkovi vodítko a hodlala ho vyvenčit.

„Hele Máro, hlídej toho čokla, jestli taky neudělá nějaký přestupek, protože tady to bude pěkně mastné…“
Zamnul si rukama policajt vyslýchající tátu.

-Následující řádky obsahují velké množství sprostých slov, myšlenky jsou uzavřeny v závorkách.-

Náš pejsek vesele občurával travičku, když v tom ke mně přišel policista, co kontroloval zevnějšek autího.
„Slečno a jak to, že pejsek nemá košík?“
(Jdi s košíkem do prdele!)
Podívala jsem se konečně na něj, abych mu něco ostrého řekla a spadla mi čelist.
Do kanálu, řekla bych.
Policistovi také v očích zajiskřilo.
(Kurva!)
„No, on totiž pejsek nepočítal s tím, že páneček pojede jako hovado a že se bude muset jít venčit někde jinde než doma!“
Odpověděla jsem nenápadně s hlavou skloněnou k zemi.

„Aha a neznáme se my dva odněkud?“ Mrkl na mě.
(Kurva!! Jistěže se známe.)
„Nééé, to bych si Vás pamatovala…“ Koktala jsem.
(Po kom to koktání asi mám?!)
„Vážně ne?“ Policistova tvář ztratila sebejistotu.
(Né Marku, se neznáme, jenom na netu si už dva měsíce píšeme, do prdele!)
„Určitě ne!“ Drbala jsem nohou do bahna.
„Víte, já si nějakou dobu píšu s jednou slečnou na netu a….“
(Kurva, kurva, kurva!)
„… ona je Vám děsně podobná…“
(Ano, podobná nebo stejná?)
„… opravdu tedy nejste Zorik?“ Propíchl mě pohledem.
(Jen tak trošku, ale pro tebe ne-e…)
„Co to je?“
„Aha, tak to se Vám omlouvám.“ Řekl schlíple a ani nevnímal nevoňavou hromádku, co mu náš pejsek udělal u nohy…

________________________________________________

„Kurva fix, to je pálka jak prase a těch bodů dolů!“
Bědoval otec, jak farář u nejhoršího hříšníka.
„Copak ty si nemohla zavolat tomu svýmu známýmu policajtovi? Ježiši?!“
(Kdybys tak táto věděl.)
„Nemohla, protože se hovorům a setkání s ním vyhýbám jak čert kříži. Je nebezpečnej na čest.“
„Pche!“
Odpověděl mi na to táta a dál se se mnou nebavil.

________________________________________________

O několik hodin později doma na internetu

Mára: „Představ si, že jsem dnes na hlídce potkal holku, ta ti byla tak podobná..!“
Zorik: „Vážně?“
Mára: „Jo, to bylo tak, zastavili jsme jedno auto……………………..“

(Pane bože, chraň mě před policajtama!)