Třináctá komnata: Bulimie

Ve dvě jsem přišla ze školy. Sedla si k televizi a pustila ji na nějaké sladkobolné telenovele. Po několika dlouhých minutách jsem si uvědomila, že nevnímám, o co v ní vlastně jde.
Bolí mě duše.
Bolí mě srdce.
Bolí mě rány, co mi Slávek uštědřil. Každá modřina vyjadřuje jeho „lásku“ ke mně.
Poslední dobou je ten kluk, co jsem do něj byla zamilovaná, úplně jiný…
Zaleknu se vlastních myšlenek. Byla? Už ho nemám ráda?
Ten kluk, co mi říká miluji tě, a pak mi vrazí facku. Je to pořád můj Slávek?
Se zavřenýma očima vzpomínám na náš první polibek a první chvíli, kdy mě vzal za ruku. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a hrdá, že zrovna on, mě má tolik rád.

Byla jsem zmatená. Den ve škole stál za houby. Pořád jsem myslela na to, že včera jsem dostala první ránu do života. Jen za to, že jsem se bavila s kamarádem.
Nebolela mě ani tak ruka na tváři, ani to, že jsem spadla na schody. Spíš to zjištění, že on není tak dokonalý.

Otevřela jsem oči a otřela si slzy. Nesmím to tak brát. Taky by mě naštvalo, že se baví s nějakou holkou a vesele se s ní směje. Musím to zapomenout.
Jako ve snách jsem došla do kuchyně a vytáhla tabulku čokolády. Mé závislosti.
Původně jsem chtěla sníst jen pár čtverečků, ale nakonec byla za chvíli celá pryč.
Jednou si to dopřát můžu.

„Co to bylo zas zač?!“
Třásl se mnou Slávek a ruce mi držel jako ve svěrácích. Šíleně to bolelo.
„Prosím, pusť mě! Jen kamoš, slyšíš, jen kamoš!!“
„Všechny jste stejný!“
Pustil mě a já se zhroutila na zem. V hlavě prázdno.
„Jdu pryč, ahoj.“ Zvedla jsem a hodlala opravdu odejít.
„Nikam!“ Opět mi vrazil facku.
Už jsem nemohla. Tolik nenávisti, hnusu a ponížení, jsem nikdy nezažila.
Sebrala jsem odvahu a vší silou ho odstrčila. Nebránil se. Byl jako dítě, co mu sebrali hračku. Byla jsem jen hračka.
Odešla jsem a už se nehodlala vrátit.
Nikdy.

Doma se stala mojí oblíbenou místností kuchyně. Řešila jsem ten stres, kdy mě moje láska citově vydírala, jídlem.
Čokolády, sušenky, tyčinky…
Cpala jsem to do sebe a s každou to kalorií cítila jakési uspokojení.
Jenže pak jsem jednou stoupla na váhu.
Málem jsem se zhroutila. A rozhodla se přestat tolik jíst. Jenže předsevzetí je jedna věc a plnění druhá.
Při každém pohybu jsem si vzpomněla na Slávka a zase končila u ledničky.
Při jednom nočním nájezdu se mi udělalo zle. Tak tak jsem utekla na záchod a tam všechno vyzvracela.
Když jsem objímala v kleče záchod, tak se mi všechno pomotalo v hlavě.
Na světě je přece tolik bulimiček, o jednu se to už nezblázní.
Od té doby to se mnou šlo z kopce. Pokud jsem už před tím byla na nule. Teď všechno kleslo do minusových hodnot.
Škola. Kamarádi. Všechno.
Stala se ze mě jiná holka. Ta věčně rozesmátá byla pryč. A nahradila ji smutná a zamindrákovaná.
Vyžírala jsem ledničku a špajzku, a pak potají mizela nahoru, do mého pokoje, kde bylo taky WC, tam jsem mohla udělat to, co stovky jiných holek. Vyzvracet všechny ty kalorie.
Ironie byla, že jsem nejdřív nehubla. Jenže pak to dostalo rychlý spád. Za měsíc patnáct kilo. Nedělala jsem to ale vlastně pro váhu. Stres za to mohl.

Rodiče si ničeho nikdy nevšimli. Mysleli si, že ta bledost je způsobená stresem ze školy.
Na nic se ale neptali.

Zlom nastal v okamžiku, kdy přijela na návštěvu sestra. A nachytala mě, jak se cpu několika tatrankama, a potom mizím nahoru, do pokoje.
Možná, že jí tenkrát všechno došlo, ale trvalo jí týden, než se odhodlala mi snad poprvé v životě zavolat.
„Chtěla bych ti něco říct…“
Tu její větu si budu pamatovat asi do smrti. Přišla jsem k ní na čaj.
Její rodina byla na výletě.

Posadila mě za stůl a dlouze se na mě podívala. Asi hodnotila situaci.
„Zvracíš viď?“ Zeptala se mě tiše a já jí prostě nemohla lhát.
Žádný vztah mezi námi nebyl. Nikdy.
„Ivy, já jsem tak blbá, tak blbá…“
„Nebreč, já byla taky tak pitomá…“
Nechápavě jsem se na ni podívala, ale ona jen uhla očima a rozpovídala se.

O tom, jak začala s bulimií kvůli své váze. Jak to doma tutlala, že jsme na nic nikdy nepřišli. Jak byla posedlá štíhlou postavou. Jak se svěřila na vysoké svému kamarádovi a ten jí z toho pomohl.
„Nikdy nikdo mi nepomohl, jen Roman, jsem mu za to vděčná, ani nevíš jak…“
Zadívala se na svatební fotografii.
Objala jsem ji a rozbulely jsme se obě.
Nikdy jsme si nebyly tak blízké a bohužel už asi ani nikdy nebudeme.

Po tomto rozhovoru jsem se šla projít do parku. Stále mě hřálo vědomí, že konečně mi někdo rozumí. Že mě vyslechl. A hodlala s tím bojovat.

Boj to byl těžký. Několikrát jsem prohrála bitvu. Válka trvala strašně dlouho.
Dlouho jsem se vracela do normálního života, do své váhy. Těžko znovu získávala přátele a učitele na svou stranu.

Nový život a naděje. V to jsem doufala. Zapomenout na své chyby a stresy.

Po víc jak půl roce mám při 170 cm váhu 65 kilo. Jsem na ni hrdá.
Vyhrála jsem boj a stačil mi k tomu jen jeden rozhovor.

Nedělejte prosím takové hlouposti, nemá to cenu.
Všechny jsme krásné a originální, musíme být pro to i šťastné.
Vybírat si správné přátele, kluky…
Je to těžké, ale musí to jít.
Musí.