Spali nespali

Spali nespali?

„Sklapni, Božka, a spi,“ vrčí na ženu starý Vokurka.
„Co je ti vlastně po tom?“
„Je a není,“ odsekla manželka. „Já jsem proti pokrytectví. Normálně spolu mužskej a ženská pod jednou střechou něco maj.“

„To tak maj. A komu tím ubližujou?“
„Když já nesnáším takovou přetvářku. Vona furt je první v kostele, věčně uklízí, kytky vyměňuje, roucha mu pere a žehlí – co umřela jeho máma, jinou k němu nepustí. My ženský bysme jí kolikrát šly pomoct…“

„Asi nechce, abyste jí vizitýrovaly kvartýr… Ale neříkej, že vám vždycky nepoděkuje, když donesete kastrůlek… Takový bramborový knedlíky s cibulkou, jako umíš ty, říkal velebný pán, mu nikdy nikdo neuvařil,“ snaží se jí zalichotit manžel.

„To je pravda,“ uznává Božka samolibě.
„Tak co ti na ní vadí?“
„Že si nikoho nepřipustí za kamarádku.“
„Hele, Božka, já se jí nechci zastávat. Ale jestli chceš tvrdit, že je nafoukaná, tak to bys teda pravdu neměla.“

Božka se odmlčela. Přemýšlí.
„Jo, jestli ti vadí, že se vám ženským nechce svěřovat, jestli s velebným pánem spí nebo nespí, tak to se jí nemůžeš divit. Řekne to jedný z vás, a do večera to ví celá vesnice.“

Božka zarputile uvažuje o dalších argumentech.
„Když mě štvou ty slova o Panně Marii. Prej líbezná-neposkvrněná, a tak. Před mší svatou mele růženec od začátku do konce, i když se k ní schválně nepřidáváme.“

„To bych rád věděl,“ starý Vokurka na to, „proč se s ní nemůžete modlit. Klábosit můžete s ženskýma na návsi.“
„Náhodou – vona mě ruší v náboženským rozjímání.“
„Prosím tě,“ žasne manžel, „to mi řekni, vo čem tak rozjímáš.“
„No třeba vo Panně Marii. Já vím. Anděl Páně, zvěstování, ale stejně – jiná patnáctiletá svobodná v jiným stavu by asi nevěděla nic lepšího, než se rozběhnout k příbuzným a chlubit se – hele, teto, já jsem v jiným stavu!... Furt – víra, oddanost, poslušnost… já ti řeknu, že Marie způsobila Josefovi pěknou šlamastyku, než ten dobrák to pro klid v rodině urovnal..“
„Člověče, já bych to asi udělal zrovna tak jak von,“ zamyslel se Vokurka.

Božka kývla hlavou. „Jo, tak tobě já to věřím. Tys byl vždycky takovej.“
„Jakej takovej?“ diví se manžel. „Život je krátkej a lidi si ho nemaj kazit… Hle, já si otevřu pivo, dej si taky, ona tě ta hádavá nálada přejde.“

Božka slezla z postele, přinesla ze špajzu pivo a nalila oběma. Napila se, a váhavě připustila: „Vona teda jako máma musela něco vytrpět, jak Ho doprovázela na tý cestě na Golgotu, a než umřel na kříži…“

„No tak vidíš,“ dolejevá si Vokurka pivo a v duchu si pochvaluje, jak je pěkně vychlazené.

Hodiny odbíjejí půlnoc. Kočka se v rohu postele vztyčila a seskočila na zem. Pes vylít´z pelechu a rozštěkal se jako zběsilý. Olda s Božkou vyděšeně vyběhli z chalupy.

Pro Krista Pána! Starý dřevěný kostelíček na návsi hoří. Sbíhají se tam lidé, zmatek nad zmatek. Z oken šlehají plameny. Anča ze sousedství křičí, že velebný pán vběhl dovnitř zachránit Pannu Marii. Asi se zbláznil. Protože vběhl rovnou do plamenů. Ale toho není dost. Za ním se vřítila do kostela hospodyně s mokrým hadrem přes hubu a namočenou dekou. Neurvale odstrčila chlapa, který ji chtěl zadržet. Zmizela uvnitř v plamenech.

Ječení houkaček, muži v přilbách. Vytahují hadice. Dva z nich vběhli do kostela, když se dověděli, že dva lidi jsou vevnitř.

Přihlížející venkované oněměli hrůzou. Ale oba hasiči se vracejí, a každý z nich vynáší bezvládnou postavu. Faráře zabaleného v mokré dece, co ji prve nesla hospodyně. Nebýt hasičů, uhořeli by tam oba.

Hospodyně odvlekla faráře jen pár metrů od postranního oltáře. Pak se zhroutila, a spadla na starého muže. Tak se to lidé dozvěděli od hasičů.

Farář byl přidušený, hospodyně dost popálená. Ale už první předpovědi zněly nadějně: oba to přežijí.

Mimochodem – pod mokrou dekou k sobě tiskl farář gotickou Pannu Marii. Nejcennější kousek jejich kostela. Líbeznou. Neposkvrněnou.

Jinak toho ze staré dřevěné stavby moc nezbylo, i když se hasiči opravdu snažili.

Když se Olda s Božkou poprvé vraceli z návštěvy faráře a jeho hospodyně na JIPCE – Božka se divila, že jsou spolu na jednom pokoji, odděleni pouze plentou – nemohl si Olda odpustit potměšilou otázku: „Tak co, Božka, je to důležitý, jestli spolu spali nebo nespali?“

Božka se na něj podívala, začala posmrkávat, vytáhla kapesník a otírala si slzy. „No tak, nedělej tady ostudu,“ dobromyslně ji utěšoval Vokurka. „My si přeci rozumíme.“