POSMRTNÁ ZPOVĚĎ FILIPA IGNÁCE

Osoby: Filip Ignác
Matka
Monika
Boris
Emil

Místo děje: posmrtný život

Čas děje: věčnost

(Smích. Na jeviště je vhozen Filip a stojí v záři reflektorů. Je polonahý v trenýrkách a podkolenkách. V půlkruhu za ním stojí čtyři postavy. Jsou zahaleny v kápích. Mlčí.)

Filip (pomalu se staví na nohy:) Tak toto je posmrtný život. Nikdy ani v nejhorším snu by mě nenapadlo... Nevěřil jsem všem těm církvím. Myslel jsem, že smrt je totální konec. Zástava srdce, rozklad organismu. Hovno! Teď tady stojím a cítím jejich pohledy. Dívají se na mě. Chce se mi zvracet. Maminko!

Matka (je jednou z postav, sejme kápi:) Ano, synu!

Filip: Maminko, mám strach. Bože, jaký já mám strach. Mohu si dnes lehnout k tobě?

Matka: Strach mají děvčata. Ale ty asi jsi holka. Vždyť pořád brečíš.

Filip (začne vzlykat)

Matka: Dost už. Zblázním se z tebe. Jsi celý otec. Měkký jako kus hadru. Nemáš žádnou páteř. Čím jsem si to zasloužila, že mám takového syna? Nemůžeš mamince udělat aspoň trochu radost?

Filip: Mami? Když já bych chtěl ven.

Matka: Proč?

Filip: Hrát si.

Matka: Copak si někdo chce jít hrát s klukem, který se počůrává? Uděláš mi jen ostudu. Zůstaň doma a ukliď si pokoj. Na hraní je času dost. (matka si opět obleče kápi a postaví se zpět do půlkruhu)

Filip: Stejně jsem si šel hrát. Samozřejmě potají.Věděl jsem, že matku zrazuji, cítil jsem však pýchu, že na to nepřišla. Nebyl jsem stejný jako ostatní děti. Byl jsem jiný, protože jsem v noci brečel a močil do postele. Matka mě nikdy za nic nepochválila. Nezazlíval jsem jí to. Lichotky lidi jen kazí. Vždycky se můžete snažit víc. Tato myšlenka se mi vryla do paměti, neboť matka mi ji při každém výprasku opakovala. Netušila, že můj pláč ve tmě a mokrá prostěradla pramení ze strachu před ní. Strach vás velmi svazuje. Nemůžete se ani pohnout. Čím víc se svého trýznitele bojíte, tím větší zábavu mu poskytnete. Tyran ví, koho si může dovolit trápit. Slabé odlišné jedince, kteří nemají nikde zastání, ani v rodině, ani mezi přáteli. Poslušné a disciplinované lidi. Nebo prostě jakkoli vyčnívající talenty. Mohl jsem se o tom přesvědčit na vlastní kůži, když jsem začal chodit do školy...

Hlasy: Počůránku! Počůránku! S tebou si hrát nebudu. Jsi holka. Teploušku! Naval svačinu, dyť jsi jak vepř! Nečum, sráči!

Filip: Dost! Jestli něco na zemi připomíná peklo, je to školní třída v poledne, zalitá sluncem. Všichni se pečou a umírají nudou. Jediné rozptýlení jsou chmaty, které předvádí Boris, největší rváč v ročníku.

Boris: (sejme kápi a jedním úderem svalí Filipa na zem) Já jsem šéf a ty jsi nula. Opakuj.

Filip: Já jsem šéf a ty jsi nula.

Boris: Ty odpornej idiote. (tluče do Filipa)

Monika: (sundává kápi a křičí) Přestaň, ty odporná zrůdo! Ublížíš mu!

Boris: (přestane bít Filipa a mlsně se na Moniku dívá) Monika... Dobře, tak jo. Ale jenom když půjdeš se mnou na záchod. (oba si opět nasadí kápě)

Filip: Nikdo neví, co tam chtěl Boris dělat, protože se ve dveřích záchodu srazili s učitelem. Monika dostala dvojku z chování a ještě jiné věci, ale já cítil, že mám přítele. Poprvé v životě se mě někdo zastal. Měl jsem pocit, že létám. Myslel jsem, že jsem se zamiloval. Po dokončení školy jsem opustil matku a oslavil s Monikou svatbu. Matka pak dlouho nežila, protože neměla koho tyranizovat. Na její pohřeb jsem nešel. Monika byla úžasná žena. Poslušná a poddajná. Velice mě milovala. A já cítil, že si s ní mohu dělat, co chci. Tak jsem ji týral. Moc, kterou jsem nad ní měl, mě opájela. Protože... co může být slastnější než pocit, že plně ovládáte člověka? Poprvé v životě jsem byl silnější než někdo jiný. Věděl jsem, kde zaútočit nejvíc, abych jí co nejvíc ublížil, neboť její slabost spočívala v lásce ke mně... Nikdy jsem se neusmál. Občas jsem na ni řval, občas zarytě mlčel. Vymyslel jsem spoustu triků a lstí, které jí ukázaly, že ať udělá cokoli, mě to neuspokojí. Opatřil jsem si milenku a nechával Moniku prát prostěradla po nocích, které jsem se svou společnicí strávil.
Přesto mou náladu něco kazilo. Monika byla zoufalá, avšak přede mnou nikdy neuronila ani slzu. (k Monice, která si zatím opět sundala kápi a na nose má sluneční brýle) Copak ti nestojím ani za lesk v očích? Jsi necitelná obluda. Myslím, že kdybychom měli děti, zabila bys je, jen co by začaly plakat. Taková jsi, kouska citu v sobě nemáš.

Monika: Prosím, nech už toho!

Filip: Že ty někoho máš? Podvádíš mě! A proto jsi tak chladná! Nemiluješ mě, co jsem taky mohl čekat, ty děvko! S kým to děláš, co?

Monika: (zděšeně) Nikoho nemám.

Filip: Lhářko! Pokrytecká mrcho! (začne ji vláčet po podlaze, pak toho nechá a mluví pro sebe:) Už jste někdy měli podezření, které vám nedalo spát? Pomalu hlodalo ve vašem srdci a čekalo jen na správný okamžik? Hlídal jsem Moniku pozorně, schovával jsem se a sledoval ji. (jde do stínu a nehybně stojí)

Emil: (sejme kápi) Dobrý den, je pan Ignác doma?

Monika: (stále ještě na podlaze) Ne, ale za chvíli přijde.

Emil: Jmenuji se Emil Ďulíček, jsem zaměstnancem vašeho muže, dělám traktoristu, není to snadná práce, ale... Nejste nějaká bledá? Co se děje?

Monika: To nic není. Je tu trošku špatný vzduch.

Emil: Sedněte si tady. Nechcete si sundat brýle? (sejme jí brýle a uvidí modřiny) Panebože, kdo vám to udělal?

Monika: (mlčí)

Emil: Manžel? Proč?

Monika: Jsem jeho oběť. Žiji, abych trpěla. Poskytuji tak manželovi štěstí, které ve svém životě nepoznal. Chci jen, aby byl spokojený.

Emil: Vždyť vás bije!

Monika: Ach, ano. Ale to je to nejmenší, patří to k tomu... a já si už zvykla.

Emil: Ví o tom někdo?

Monika: Ne, je to můj život. Nikdo nemá právo jej ovlivňovat. A je - li smyslem mé existence být hadrovou panenkou mého muže, budu jí.

Emil: Ale je váš manžel skutečně šťastný? Copak může něco cítit, když nedokáže milovat?

Monika: Ale on mě miluje. Miluje mě!! (začne do Emila tlouci, pak se zhroutí do jeho náručí)

Filip: (vyskočí ze stínu, drží pistoli) Ty kurvo! Živím tě, peněz máš, že bys v nich mohla plavat, a ty se pelešíš s mým zaměstnancem! Svině odporná, zabiju tě!
(ozve se výstřel a světla zhasnou; když se rozsvítí, jsou opět zaměřena na Filipa, za kterým stojí postavy stejně jako na začátku)

Filip: Zabil jsem ji. A nejen ji, ale i Emila a sebe. Nesnáším polovičatá řešení. Myslel jsem si, že se už konečně zbavím strachu ze tmy, matky a Borise. Že se zbavím strachu ze strachu. Jenže teď jsem tady. Spaluje mě oheň a cítím na sobě něčí pohledy. Pohledy lidí, kteří ubližují a jimž je ubližováno. Kdo je kořist? A kdo je lovec? Člověk je sám sobě vrahem. Tlačí se ve stádu, aby unikl vlkům, kteří si vybírají nejslabší kusy. Avšak může - li se přidat k jejich smečce, s radostí tak učiní a zradí své bratry. Kdo jsem já? Jaký jsem žil život? Nesuďte mě příliš přísně, za svůj osud nikdo nemůže. Prosím vás o pomoc, vždyť kdybych se byl narodil v jiný čas a jinou dobu, mohlo to dopadnout jinak. Nechci být tady. Dostaňte mě odsud. Je tu takové horko...... Moniko, ztlum, doprdele, to topení!

opona