V zemi vysokého písku 1/VII

Prolog
Z průvodce…
...Tunisko je perlou severní Afriky, ideálním místem pro dovolenou. Silně na Vás zapůsobí místní architektura a neobvyklá vůně. Pobřeží s bílým pískem láká především návštěvníky, kteří milují koupání, zatímco dobrodružnější povahy mohou vyzkoušet jízdu jeepem v písečných přesypech nebo projížďku na velbloudovi... Ostrov Djerba je největším ostrovem v severní Africe na kterém žije 140 tisíc obyvatel. Turisty zde lákají kvalitní hotely, krásná palmová vegetace, široké pláže, modré moře a slunce, které zde svítí 320 dnů v roce…
....................................

Odlet

„Dělejte, postavte se sem!…Ne, sem! Kam to jdete?!…Tak už se připravte, krucinál!“ vydával rozkazy můj muž a holky i já jsme se neustále beze smyslu přemisťovaly o pět metrů tam a zase zpátky, aby byl klid.
Kristova noho, co tak vyšiluje?!
„Za deset minut se má nastupovat, tak už vytáhni pasy,“ obrátil se na mě nervózně.
„Prosím tě, na co pasy, teď už stačí jenom palubní lístky. Co jsi tak nervní?“
„Já jsem nervní? Nemůžeš si aspoň pro jednou nechat ty svoje řeči?“
„Moje řeči? Lítáš tady jak hysterka, všechny diriguješ a já mám řeči?!“
„Musela jsi dělat ty blbé vtípky při odbavování? Víš, jak se na tebe ta ženská dívala? Jestli to uděláš i při kontrole v Tunisku, tak nás taky můžou zavřít.“
„No, sorry... Prostě, když jsem letěla naposledy, tak nikomu nepřipadaly šminky v kabelce nebezpečné. Nějak si nedovedu představit, jak bych mohla podříznout pilota rtěnkou. Zaskočilo mě, že je musím přendávat do igelitového pytlíku, tak jsem si z toho dělala srandu. Teď už na to budu připravená, takže budu zticha, ale ty abys hned nekritizoval, že?“
„Nechceš jít raději na taxíka a jet domů? Aspoň bude klid, “ poznamenal ledově můj životní.
„Co kdybys jel ty?…Pak by to mohla být vydařená dovolená!“ odsekla jsem naštvaně.
Ne, do háje, ne. Jestli si myslí, že si nechám příští dva týdny otrávit, tak to ani náhodou. Je vidět, že už tu dovolenou potřebujeme jako sůl. Náš práh vzájemné snášenlivosti je kriticky nízko. Stačí málo a začne „Itálie“.

Letadlo společnosti Karthago Air začalo rolovat po ranveji a přetížení nás vtisklo do sedaček a stlačilo plíce na placku. Tom změnil náladu z hystericky hlučné na hystericky tichou a s očima pevně sevřenýma drtil opěrátka.
,Abychom neskončili jako Karthago,…taky v troskách,‘ honilo se nám hlavou.
Let však probíhal nadmíru pohodově a tak se i ten můj neurotik zklidnil a hledal cestu ke smíru. Letušky začaly v uličce šoupat vozíky, naloženými jídlem a všichni se soustředili na příjemnější představy, než jsou doutnající trosky letadla. Obvykle vám v letadle podávají malý tácek se zafoliovaným teplým jídlem. Dneska jsme ale dostali pouze bagetu…ale jakou! Odstranili jsme hliníkovou folii a koukali na hutnou suchou tuniskou housku se dvěmi miniaturními kousky kuřecích prsíček, taktéž suchými. Ani list salátu, plátek okurky, ani majonéza…nic, co by podpořilo tvorbu slin a umožnilo soustu vklouznout do krku. Myslím, že v tu chvíli opustil strach z létání a přistávání i ty poslední strašpytle, protože všichni měli co dělat, aby se ještě během letu neudusili suchým těstem. V následující půlhodině se celé letadlo rozeznívalo různými typy kuckání, kašlání, škytání a chrapotu. Dobrý způsob jak soustředit mysl jinam. Asi to bylo dáno tím, že jsme sice zaplatili palivový příplatek, ale už nám nikdo neúčtoval příplatek za stravu. Přes to všechno byl let nejpohodovější ze všech, co jsme kdy zažili. Bez zpožděním, bez turbulencí, bez technických závad, bez bouřek a … bez vady. Už za tři hodiny od vzletu jsme byli na ostrově Djerba, pár kilometrů od afrického kontinentu. Vystoupili jsme z letadla a zhluboka nasáli teplý, slaný a vlhký přímořský vzduch.
,Jo,‘ pousmála jsem se, „to je ono!‘

Hotel

„Bonsoir, Madame et Monsieur,“ pravil usměvavý arabský recepční a podával nám klíče od pokojů.
„Přeji Vám příjemný pobyt a protože je už po večeřích, číšníci vám odložili něco na zub. Večeře skončily před hodinou, ale jistě máte po cestě hlad. Zajděte si rovnou do restaurace a ubytujete se až pak.“
,Hm, vida. To je milé, že na to někdo myslel,‘ pomysleli jsme si.
Rozhlédli jsme se po prostorné hotelové recepci. Vzduch voněl mořem, slaná vlhkost nás prostupovala a obalovala a my se náhle cítili líně a vláčně…vždyť proto jsme vlastně tady…abychom se přepnuli a zpomalili. Večerní halu proteploval zvuk sametového francouzského chansonu, u baru postávalo pár Italů a čekalo na drink, v klubovkách seděla rodinka s dětmi a hráli nějakou stolní hru, vedle si se smíchem u lahve Chardonay povídaly dva páry starších Francouzů, od bazénu přicházelo několik postav s rozzářenými obličeji, opálené dámy v barevných lehkých plážových šatech, chlapíci v bermudách a sandálech a všichni vypadali tak uvolněně, tak spokojeně, tak přátelsky, neodtažitě a tak …jak to říct? Tak nečesky.

Dali jsme si malou večeři a šli na pokoj. První pohled po otevření dveří padl na švába, který ve výřezu světla zpanikařil a snažil se utéct do tmy. Než jsem mu stihla dát jméno, dostal Tomovou botou. Nenechte se mýlit, přítomnost švábů v těchhle končinách nesvědčí o špíně a nedbalém úklidu, ale v teplém a vlhkém ovzduší se jim tak daří, že se prostě nedají vymýtit. Kampak na tvora, který je schopen přežít v epicentru jaderného výbuchu, s Raidem. Po celé dva týdny jsme je potkávali všude a zvykli jsme si na ně, (při loučení jsme plakali, vyměnili jsme si adresy a teď si dopisujeme…) Pokoj byl čistý a pěkně zařízený a přestože na evropské poměry jistě čtyři a půl hvězdičky, které inzerovala cestovní kancelář, neměl, vůbec nám to nevadilo.

Vešla jsem do sprchy, shodila propocené svršky a pustila vodu.
„Tome, nějak to nechce téct. Už ji mám naplno a pořád jenom takový čůrek.“
Jak jsme později zjistili, víc z ní nevymáčkneme. Pořádného proudu vody jsme se nikdy nedočkali, protože na Djerbě je sladké vody málo, takže se šetří, kde se dá. Dobrá věc je, že touto metodou sprchování následně nezamokříte ručníky. Než voda doteče od ramen ke kotníkům, tak na vás vyschne. V podstatě není třeba ani odtok v podlaze. Možná taky z domu znáte metodu odpouštění studené vody, abyste se dočkali teplé. Tady to bylo přesně naopak. Z obou kohoutků tekla horká a pokud jste měli trpělivost, došlo časem na studenou. Přestože na zrcadle byla nálepka ,Šetřete vodou‘ chyběly skleničky, takže zuby si člověk musel chtě nechtě mýt pod tekoucí. Ještě jednu perličku tento pokoj měl a to byl bidet. Obvykle, když už teda tohle zařízení mají, tak je umístěno hned vedle záchodové mísy, to je logické, že? Tady byl ale bidet ve vedlejší místnosti, takže, když už jste ho chtěli použít, museli jste s kalhotkami u kolen přeskákat pět metrů ze záchodu do koupelny. Že by to bylo zrovna praktické, to nemůžu říct.

Pokoj byl zařízený v modrozelené kombinaci barev a stěna nad postelemi byla vymalována do obrazu oblohy, kde obláčky nenápadně maskovaly žlutavé fleky na omítce a ve výšce necelého metru nad matrací byla po délce čela umístěná kovová tyč.
„Na co je tohle?“ přemítali jsme nevěřícně, „na pouta?“
Později jsme zjistili, že zřejmě na odhánění pokojských, které pravidelně v době polední siesty nosily na pokoj čisté ručníky a dost tím otravovaly.

Vybalili jsme kufry do skříně a s panákem vychlazené becherovky, zabaleni do osušek jsme zamířili na balkon. Hvězdy už dávno vyšly a nad hlavami nám svítil Velký Vůz. Nevím jak na vás, ale na mě má přítomnost Velkého Vozu na obloze ve všech končinách, které jsme zatím navštívili, uklidňující vliv. Jako bych si řekla, že jsem doma a všechno je jak má být. Člověk, obklopen neznámým prostředím se má alespoň pomyslně čeho chytit. Pod námi se rozprostíral prosvícený bazén s azurovou vodou, obklopený datlovými palmami a za ním se rýsovaly modravé hlubiny Středozemního moře.
„Tak tenhle pohled se mi nikdy neomrzí,“ vzdychl Tom a objal mě kolem ramen,„užijeme si krásnou dovolenou, co říkáš, miláčku?“
Konečně rozumný názor, viďte?
........

(pokračování zítra... "U bazénu...":o)