Jak se kradou tatínkové?

Jsme krásné, denně trávíme desítky minut před zrcadly, nasloucháme, dokážeme muži poradit a uklidnit ho, to je náš uděl. Jsme krásné, ale mrchy a děvky - alespoň tak nás vidí většina z vás. My trávíme noci v slzách, s nadějí, která nepřichází, s pocitem ukřivděnosti a vědomím, že jsme ty druhé. Ráno sedíme hodinu před zrcadly a vyrážíme na nákupy, abychom vypadaly dobře. Protože to je to jediné, co máme.

Cupity cupity, po naleštěných parketách pobíhaly bosé dívčí nohy. Čas od času se pootočily, povyskočily, popoběhly směrem k zrcadlu a tam se zastavily. Ticho. Jako když člověk přestane dýchat a z píšťalky, kterou drží mezi prsty u úst už se nevypraví ani písknutí. Ve skle se objevily dvě oči. Plachý pohled a pak odvrácení…. Ticho. Jako když už nemá cenu cokoliv říkat.

Co bude teď? Zběsilý pláč. A pak úleva.
Proč se mi tak moc vzdaluješ, lásko? Proč pořád odcházíš domů, někam chvátáš, a neusínáš vedle mě? Chci tě držet za ruku, víš.

Vyťukávání písmenek do mobilu. K – R – Á – S – N - Ě- S – E – V – Y –S –P –I –N - K- E- J. M – I – L –U – J-U- T- Ě a už jen číslo příjemce. Číslo, které si sice pro všechny případy vymazala, a stejně ho umí nazpaměť. „Nesmím,“ opakuje si nahlas, „nesmím“, vzbudila bych jeho ženu a taky malou. Říkal přeci, abych nepsala. Že se ozve sám. Máme pravidla. Když je poruším, možná se se mnou rozejde. Jsme spolu pět měsíců, třeba se ještě bezhlavě nestihl zamilovat. Číslo příjemce…… Dlouhý stisk a na displaji se objeví smazáno.
Pohled do zrcadla, červené oči a slzy kutálející se po tváři. Ticho. Na písknutí do píšťalky náhle došel dech, bude zase příští pátek.

Jak se berou tatínkové holčičkám, kterým je sotva rok?