V zemi vysokého písku 4/VII

Figurky

„Co je to za hotel, když mi nechtějí vyměnit libry?!“ ozvala se korpulentní paní, která, jak by řekli klasikové Š+G, seděla na dvou židlích a stále jí to bylo málo.
„Tadi se mění eura a dolari,“ pravil Samir, náš sympatický tuniský průvodce, téměř bezvadnou češtinou.
„Myslí to ta ženská vážně, že si nezjistila předem, jakou měnu si vzít na dovolenou?“ zašeptal mi nevěřícně Tomáš.
„A na pokoji není lednička,“ přisadila si ještě.
Představili jsme si tu půlku krávy, kterou asi veze z domu, aby tady při svých sto padesáti kilech nepadla hlady a chápali jsme, že nepřítomnost ledničky jí v těchto vedrech udělá zásadní čáru přes rozpočet. Tím si zajistila, že jsme jí do konce pobytu neřekli jinak než Velryba. Velryba byla světlovlasá bledá padesátnice, vzhledu Nicka Noltieho, pokud by přibral sto kilo. Dovedla jsem si představit, jak levou rukou krotí býka a drží ho za železný kruh v nose a pravou dojí krávu. Já tvrdím, že neměla víc než sto čtyřicet kilo, ale můj muž trvá na tom, že dvě stě určitě. Navíc byla toho názoru, že pokud se žena narodí s bílými řasy, je to poslední na celém světě chtít je zvýraznit řasenkou. Den trávila u bazénu a pobaveně kritizovala všechno a všechny, kteří se nějak odlišovali od pupku světa, za který považovala svou vesničku o dvou stech číslech, Horní Dolní. Poté, co jsem zaslechla několik jejích ironických uštěpačným poznámek nad pizzou, které si na talíř nabrala tři :
„To je takové obyčajnské lokšové těsto, doma děláme lepší…a kdo že to byl ten Pavarotti? Francek od Kubáňů zpívá lepší,...“ začala jsem se trochu stydět, že jsme ze stejného státu. Svá moudra pronášela z lehátka s podivně rozjetýma nohama, které hrozily prasknutím nebo se ponořila do bazénu jako vorvaň, kde jeho hladinu zvedla o třicet čísel a pevně ukotvena v rohu s pobaveným nadhledem komentovala všechny okolo. Spolehlivou posluchačku a přihrávačku měla ve své rachitické dceři, která i v době oběda otravovala vzduch v restauraci cigaretovým kouřem a kterou dokázal upřímně pobavit i fakt, že některé ženy mají vlasy obarvené na hnědo.

Co tyto dámy říkali korpulentnímu pánovi, německé národnosti, který vzhledem i věkem připomínal strýce Vernona z Harryho Pottera, nevím. Byl objemný, s mrožím knírem a své stříbrně šedé husté vlnité vlasy měl probarvené černým melírem. Hlava, pokrytá šedinami, prostřídanými černými pruhy, připomínala mývala. Taky jsme mu jinak neřekli. Co ho vedlo k tomu, aby zvolil pruhy a nenabarvil se celý (když už mu tedy ty šediny připadaly nedůstojné) to opravdu netuším. Bylo téměř nemožné, nezírat na jeho účes, tak nás fascinoval.

„A hele, Bardotka před zpopelněním,“ oznamenal ironicky Tom, když nás u bazénu míjela odbarvená dáma, která se ve svých pětašedesáti letech a čtyřiceti vyhublých kilech chlubila naprosto zjevným silikonovým poprsím (dvě betonové boule pod jinak svraštělou kůží nic jiného neevokovaly). Byla na sebe tak pyšná, že jako jediná chodila nahoře bez a téměř neležela, ani neplavala, jenom pózovala na okraji bazénu, abychom z té krásy měli něco i my. (Mimochodem, víte, jak se pozná, že má žena silikony?...Když se ona pohne a prsa ne.)

Na tomto místě si dovolím amatérskou a zcela neobjektivní úvahu nad chováním jednotlivých národností. Hotel, ve kterém jsem ony slastné dny trávili, patřil do hotelového řetězce Accor, takže hlavní skupinu turistů tvořili Francouzi, na druhém místě Italové a pak Češi. Prvních pár dnů jsme se s Tomem bavili tím, že jsme z pohody bazénu sledovali chování lidí a odhadovali jejich národnost. A došli jsme k, vcelku pro nás, nelichotivým závěrům. Průměrný francouzský pár se skládal s ženy, ne zrovna krásné, ale nesoucí se s hrdostí Marie Antoanety, Angeliky a s elegancí Coco Chanel. Francouzská žena si je vědoma toho, že z mála se dá udělat mnoho a i jednoduchým oděvem a nalíčením potlačí své nedostatky a vyzdvihne přednosti. Francouz je elegantní štíhlý muž, hrdé chůze a hustých vlasů. Pouze některým z nich kazí profil jestřábí nos s nozdrami, jako by šňupali rodinné domky a horní předkus, zřejmě vypracovaný neustálým špulením rtů. Ovšem mají za sebou Jeana Maraise, Alexandra Dumase a Robspierra a to je na jejich hrdém vzezření znát.
Italská žena je v naprosté většině vyloženě ošklivá. Pod ostrým jižním slunce dozrává brzy a rychle ztrácí krásu a svěžest. Ví ale, že jejich země plodí i takové perly jako je Sophia Loren a Monica Belluci a má oporu v naprosto neotřesitelném postavení Matky rodu, takže jako „capo da tutti capi“ vzhled moc neřeší. I z Italky čiší sebevědomí. Ani její muž není vzorem fyzické dokonalosti, ale ač ve většině případů malého vzrůstu, i on má v genetické paměti zakódován odkaz Caesara, Da Vinciho, Senecy i Spartaca a slávu Římské říše a i když si je vědom takových předků, jako byli Tiberius, či Caligula, na které by národ raději zapomněl, národní hrdost stále převažuje a narovnává mu páteř.
Oproti tomu v naší genetické paměti jako by nebyl ani Masaryk, ani Palach, ani Palacký, ale pouze Bílá Hora, Mnichov a potupa osmašedesátého roku. Nás, české ženy bych nazvala ,ode zdi ke zdi‘. Pokud jste u bazénu viděli pěknou ženu, mohli jste se vsadit, že se jedná o Češku, ovšem pokud extrémně otylou, tak taky a naši muži působili, jakoby nevěděli kam patří. Zní to nelichotivě, ale nějak nám chybí styl a samozřejmost. Zato v čem jsme mistři, to je remcání, stížnosti a negativismus. V tom bezkonkurenčně vedeme. Nikde člověk neviděl tolik protivných nasupených obličejů, jako u nás, u Čechů. Pozitivní ovšem je, že tohle chování jsme nepozorovali u naší mladší generace. Lidi kolem pětadvaceti byli k nerozeznání od jiných národností, takže je možné, že to zvláštní národní stigma ze sebe posupně smýváme. Zatímco Francouzi i Italové se dávali do řeči s dalšími příslušníky svého i jiného národa a příjemně se bavili, Češi se k sobě nehlásili a fungovali jen pro sebe.
První tři dny jsme si říkali:
„Co po nás ti lidi pořád chtějí? Tenhle chlap se na mě usmál, tahle cizí ženská mi popřála dobrou chuť, dívají se nám do oči, všichni nás zdraví, oslovují, pořád se usmívají, ptají se nás odkud jsme, co je jim do toho? Vždyť se neznáme, co po nás chtějí…oni jsou ale divní.“

Po třech dnech jsme došli k závěru, že divní jsme MY. Že není normální stát od někoho půl metru a tvářit se, že ho nevidím. Že není normální někoho míjet a dívat se skrz něj, že je normální popřát i cizímu člověku dobrou chuť a dobrý den a že je normální usmívat se, když vás hřeje slunce a do uší šumí moře. Bože, v čem to doma žijeme? Začínala jsem chápat větu, kterou po návratu do Čech jednou pronesla Lenka Kořínková, žijící kdysi dlouhé roky v Austrálii:
„Tady se lidi na sebe neusmívají. Koukají se do země a mračí se. Je to depresivní.“
Pochopili jsme, o čem tehdy mluvila. A taky, že to asi napomohlo jejímu vztahu s lahví. Čím to je, že jsme tak zaprdění? Čyřicet let komoušů? Neustálé přizpůsobování se někomu silnějšímu? Ale proč? Vždyť oni ti Italové nebo Francouzi taky nejsou o moc větší státy a přitom mají svou hrdost. No, každopádně v nás tento střet s jinou mentalitou zanechal hluboký dojem a spoustu podnětů k přemýšlení.

Každý večer se animátoři pokoušeli v amfiteátru o zábavný program. Není asi lehké pobavit takové mezinárodní obecenstvo jako jsme byli my, ale musím říct, že se jim to dařilo. Jeden večer hráli scénky na téma rozdíly mezi turisty. Nejdříve parodovali Araby, aby řádně zesměšnili sami sebe a mohli se pak pouštět do dalších národů. Po pětiminutovém opileckém skeči o Arabech si vzali na paškál Japonce. Dva šli vedle sebe chůzí tučňáků a jeden do druhého omylem strčil. Okamžitě šli oba do bojové pozice „ptáka a hada“ a začali se trestat za tu urážku východním bojem. Poté co jeden skončil poražen definitivně na zemi, přiběhli další „japonští turisté“ a začali si ho fotit. Nutno říct, že tato scénka trvala cca dvacet minut, protože se animátoři i obecenstvo navzájem tak odbourávali, že se nedalo v klidu pokračovat. Scénka, naznačující českou mentalitu byla velmi krátká. Míjeli se Arab a Čech a Arab řekl s úsměvem Čechovi:
„Dobrý den. Jak se máš?“ Čech se lekl, zaječel a utekl.
To nám moc nelichotí, co?

Vím, že o většině mnou pronesených názorů se dá polemizovat, ale jak jsem řekla, tohle je pár našich subjektivních postřehů. Jejich důsledkem bylo mimo jiné i to, že ještě dva týdny po návratu z dovolené, jsme se i cizím lidem dívali do očí a usmívali se na ně. Škoda, že v naší atmosféře to nevydrží příliš dlouho. Teď už by to ale zase chtělo letět na Djerbu.

.............

pokračování příště - tentokrát zážitky z výletu do pouště :o)