V zemi vysokého písku 6/VII

pokračování 1. části...

Po prohlídce cesta pokračovala dál do pouště do vesnice Douiret, která se původně rozkládala na pískovcové skále, a která byla při záplavách v roce 1967 zcela zničena. Člověk by nevěřil, jak můžou povodně uškodit, když jste na kopci, ale pršelo asi dlouho a urputně a měkký pískovec podlehl erozi. Vesničané horu opustili a postavili si novou domovinu v údolí a chrám, jehož opravy jsou financovány Unescem, je teď přístupný pro turisty:
„Připravte se, vede tam moc schodu…napočítal sem jich stočtyrycet šest…“
Šlapali jsme do kopce, počítali schod za schodem, jazyk se nám vedrem lepil na patro a Samir, coby profesor tělocviku ve skvělé kondici, nás provokoval vyběhnutím schodů na jeden zátah.
„Ja sem řikal stočtyricet šest? Chtěl sem řict stočtyrycet šest a pak jsem přestal počitat,“ srandičkoval a měl z nás škodolibou radost.
Ovšem ten výhled do nekonečných dálav nám doslova vyrazil dech. Byli jsme v oblasti, kde Lucas natáčel Hvězdné války. Kolem nás až k horizontu se rozkládala krajina v různých odstínech žluté, smetanové, oranžové, pískové, béžové, okrové a hnědé barvy, vysoké stolové hory se propadaly do vymletých hlubokých údolí a dramatických propastí a barevná jednolitost pustiny byla jen místy narušena palmou nebo olivovníkem. Ocitli jsme se mimo čas a byli polapeni divokou krásou pouště. Bůh je umělec.

„Čas tady nemá žádnou cenu. Každý ho má dost a nikdo nespěchá. Není kam a proč,“ pravil Samir, když jsme na další cestě míjeli vesničany, odpočívající u svých chudých domků nebo ve stínu olivovníku. „Tady žijou Berbeři, celé dny se starají o ovce a kozy, pasou a dojí a krmí a stříhají a hledají nové pastviny a sklízejí olivy. Tady můžete vidět ty olivovníky, o kterých jsem vám mluvil na začátku. Jsou desetkrát větší než ty běžné. My vždycky řikame, že Bůh pamatuje na chudáky,“ zopakoval.
,Kdo si tady koho vlastně prohlíží,‘ pomyslela jsem si, když jsem koukala do těch vyrovnaných, přímých, klidných a spokojených tváří, které nikdy nezažily stres z nesplněného plánu a přešvihnutého rozpočtu. ,Dost možná, že jsme jim pěkně k smíchu. Prohlížíme si je tady jako opice v ZOO a asi jsme pro ně sami pěkné opice.‘
Dojeli jsme do malé oázy, kde pastevec a jeho stádo odpočívali v poledním vedru. Pár palem v údolíčku pod příkrou horou, to bylo odpočívadlo. Sto zvířat polehávalo na skále a nevím, čím se tam živilo, protože žádnou zeleň jsem neviděla. Jak můžou kozy s tmavou srstí přitahující paprsky přežít pod vražedným africkým sluncem, to opravdu nevím. Byl mezi nimi i jeden osel, který okamžitě začal hlasitě hýkat a pózoval před foťáky. Takový osel exhibouš.

Vesnice Chenini ležela na úpatí další pískovcové skály a zastavili jsme se tam na oběd. Dostali jsme jeden z těch klasických tuniských „eintopfů“, který místní připravují podle receptu: nasekej do hrnce ovci a přidej cokoliv a papriku. Na malém tržišti jsem si koupila tuniskou halenu, tak modrou, že by i moře zbledlo závistí a obrázek oázy. Když mi ošuntělý chlapík řekl, kolik za to chce, ani jsem nesmlouvala, protože mi prostě bylo blbé, jen tak ze sportu, snižovat už tak dost směšnou cenu.

Na zpáteční cestě pokračoval Samir ve výkladu.
„V Tunisku žije devadesát šest procent muslimů a zbytek židů a křesťanů. Žijí vedle sebe a vzájemně se tolerují. V současnosti je tady padesát procent obyvatelstva ve věku do dvaceti let. To proto, že čím více dětí, tím větší pravděpodobnost, že se o vás na stará kolena postarají. Je tady devatenáctiprocentní nezaměstnanost, ale stát neplatí žádné dávky. Předpokládá se, že ten, kdo z rodiny práci má, živí ty ostatní. Teď je dětí tak moc, že přestože islám zakazuje antikoncepci, začal ji stát proplácet, takže v dnešní době mají rodiny už jenom čtyři nebo pět dětí.“
„Jenom?!“ pravila zděšeně paní vzadu.
„Kriminalita je tady velmi nízká, protože jsme policejní stát. Drogy tady v podstatě nejsou, protože nejnižší trest by byl dvacet let a nepamatuji, že by tady někdo vykradl banku. Policista tady má velkou váhu a tresty jsou vysoké, ale když se do něčeho zaplete on, tak dostává až dvojnásobek trestu. (,Dost dobrý systém pro obě strany,‘ pomyslela jsem si.) Školství a zdravotnictví je bezplatné a staví se pořád nové školy, protože stát vlastní ty nejbohatší firmy, takže to má z čeho financovat. Děti se už od druhé třídy učí francouzsky a většina mladých ovládá několik jazyků, protože z velké části žijeme z turismu. A na střední škole je povinná maturita z tělocviku.“

„Tome, dívej, tam už je vidět moře,“ přestala jsem poslouchat výklad a ukazovala nadšeně do dálky.
„Já nic nevidím,“ snažil se zaostřit Tomáš.
„No, tam, vpravo…vidíš ten modrý pruh?“
„Ne.“ (,Slepoň. A pak že já potřebuju brýle…‘)

„A blížíme se k solnému jezeru… Momentálně je vyschlé a to, co všude kolem vidíte, je sůl. Když zaprší, jezero se rozvodní. Jeho voda je pět krát víc slaná než ze ,středu -zemniho‘ moře a leči se tu ,kožene‘ choroby,“ pravil Samir a hned pokračoval: „Možná jste si všimli té modré barvy na obzoru. To paprsky dopadají na bílou sůl a vytvářejí tenhle odraz, připomínající moře. Je to vlastně fatamorgána.“
„Já jsem viděla fatamorgánu!“ jásala jsem jako malá holka.

Zpáteční cesta se přehoupla do druhé poloviny a Samir nakousl téma náboženství.
„Každý muslim dodržuje několik pravidel. Bůh jen jeden jediný, vy mu říkáte Pán Bůh, my zase Alláh. Pětkrát za den se pomodlíme směrem k Mekce. Dodržujeme Ramadán, postní měsíc. V tom měsíci nemůžeme od východu do západu slunka jíst, pít a milovat. První dny je to hodně těžke a trva dlouho, než to člověk překoná, ale je to dobré pro tělo a pro vůli. Je to takový očistny měsíc. Samozřejmě těhotné ženy, malé děti, nemocni a staří lidé Ramadán nedrží. Pro ně by to bylo nebezpečné. Nejíme vepřové maso, protože islám vznikl v Asii v oblasti, kde se tohle maso nejvic kazí, takže proto a alkohol je tady zakázany, protože když se člověk opije, může znásilnit anebo zabít a ani o tom neví. Alkohol u nás není polehčující okolnost jako u vás, ale přitěžující. Kdo je přistižen, jak opilý na ulici děla brajgl, jde do vězení. Každý rok dává muslim dar, deset procent z toho, co v roce vydělal nebo získal, té nejchudší a nejpotřebnější rodině v okolí. Nesmí se to ale nikdo dozvědět. Je to jen mezi Bohem a ním. Když má deset velbloudů, dá jednoho chudým. Když deset olivovníku, dá úrodu z jednoho chudým. Ale tajně, jinak je to pýcha.“
Zajímavé informace, takže to není až tak o fanatismu, ale všechno má svůj logický důvod.
„A jaké jsou tady platy?“ zeptal se pán v kostkované košili.
Samir se posmál a povídá:
„Žádná sláva. Jeden dinár je asi sedmnáct korun. Uklizečka u vás v hotelu má stopadesát dinárů měsíčně a tady Joseph, váš řidič, jenom dvěstě padesát a má šest dětí, tak když budete vystupovat…tak nějaký bakšiš by mu pomohl.“
Zasmáli jsme se tomu, jak jsme Samirovi pěkně nahráli na smeč. Kdo by nepodaroval chudáka s šesti dětma, viďte?
„A já jako středoškolsky profesor mám sedmsetpadesát dinárů měsíčně, takže mně nedávejte nic,“ dodal s úsměvem.
Ale to už autobus dorazil před hotel.
„Doufám, že se vám výlet libil. Mně libil moc, byli ste přijemní a zase někdy na Džerbě na shledanou. Mějte se pěkně.“
Rozloučili jsme se se Samirem potleskem, Josephovi vtiskli do dlaně dva dináry a vystoupili z autobusu.

Došli jsme unaveně na pokoj a po nových poznatcích a po tom, co jsem viděla, jsem se nemohla zbavit dost nepříjemného pocitu… Ale proč? Že se o naše malicherné rozmíšky svět prd stará? Že o nás ani neví? Že největším přáním každého muslima není podříznout krk křesťanovi? Že každý, kdo vyznává Islám, není terorista? Že dokonce naprostá většina z nich teroristi nejsou? Zapnula jsem televizi a unaveně jsem se svalila na gauč. První, co jsme uviděli, když naskočil obraz na RTL, byly vyvalené kozy nějaké mezinárodní celebritky.
„Ty, Tome,“ řekla jsem zamyšleně, „…oni mají pravdu. Dyť to je hnus, celá ta naše západní civilizace. Vždyť i z nejintimnějších věci člověka jsme udělali byznys. Drancujeme, bezohledně si bereme, co chceme, zasíráme přírodu plastama…Nic nám už není svaté. Já už se nedivím, že nám tak jdou po krku.“
„Jo. Je to tak,“ kývl zamyšleně a zdál se taky dost otřesen. „Kámen šoustá cihlu a ještě se na to člověk dívá v přímém přenosu... Kolik máme pořadů o módě, o trendech a dalších blbostech… tady člověk vidí lidi, co nemají nic, za ničím se nepachtí a žijou tak nějak…čistě. Když se jim podíváš do očí, cítíš se jako parchant.“
Po zbytek večera jsme leželi v posteli, přepínali bezmyšlenkovitě programy z jedné střílečky na druhou, z operace silikonových implantátů na show Vezmi si milionáře a jediné, na co se dalo dívat, byla…Al Jazira. Rostl v nás nepříjemný pocit, že všechno je jinak a pravdu…mají oni…. (???!)

No, chtěli jsme se dozvědět něco o daleké zemi a zjistili jsme opravdu hodně…o sobě.