V zemi vysokého písku 7/VII

Odlet

„Tak holky, balíme,“ zavolala jsem na potomky, „dejte si do kufru zatím všechno, o čem víte, že už si to nevezmete na sebe a na židli si hoďte oblečení pro odjezd.“
„Mami, já si chci nechat udělat ty africké copánky,“ prosila Lucka.
„No, tak skočíme dolů na recepci zjistit co a jak.“
Zapadly jsme do kadeřnického a tetovacího salonu. Už jste se někdy zkoušeli domluvit s Arabem, který neumí jinak než arabsky? Tento klučina byl jedinou skvrnou na jinak čistém štítě hotelu. Protivný, neochotný a ještě babral. Nedivila jsem se, že tam měl celé dva týdny prázdno. Lucku mučil asi dvě hodiny a poté, co jsme vyplázli nekřesťanské peníze jsem zjistila, že gumičky jsou utažené tak, že většina z nich popraskala, nejdou vyplést a ani pro prostřihnutí všech závitů odstranit, že místo zapletených tenkých copánků má místy příšerně krepaté dredy a že jí celý účes utáhl tak moc, že se jí odkrvuje hlava, obočí má vytažené až za uši a každý pohyb jí neskutečně bolí. Až budu příště chtít vyhodit šest stovek, nenechám mučit dítě a rovnou je spálím.

Dali jsme kufry na recepci a usadili se u bazénu se skleničkou aperitivu s ledem. Na začátku pobytu nás Samir varoval, ať se ledu vyhýbáme, protože naše střevní mikroflóra není zvyklá na africké bacily a my to skutečně dodržovali. Za dvě hodiny ale letíme domů, tak o co jde, že?

Líně jsme upíjeli a hlavou se nám honily dojmy, které si sebou odvezeme. Strávili jsme necelé dva týdny v zemi, kde islám je alfou a omegou všeho a jediné, co můžu k tomu říct je, že jsme nikde na svých cestách nezažili přátelštější lidi. Tak proč ta příšerná image muslimů ve světě? Proč je máme za vrahouny a fanatiky? Asi proto, že jednou z povinností správného muslima je Džihád, svatá válka. Málokdo ale už ví, že ten se dělí na Malý a Velký. Malý Džihád je boj muslima proto vnějšímu nepříteli, to je to, co známe my…zřícená Dvojčata v New Yorku a šílející davy, pálící ambasády kvůli karikaturám jejich proroka. Velký Džihád je boj proto vnitřnímu nepříteli…proti vlastním pudům, chtivosti, lačnosti, touze po moci a dalším negativním vlastnostem, které jsou v každém z nás ukryty. Naprostá většina muslimů provozuje a uznává Velký Džihád, čili ten vnitřní a osobní boj se sebou samým, se svým negativním Já. Pak je zde ale několik fundamentalistických skupin, které verbují mladé, nevybouřenými hormony nabušené kluky a ládují jim do hlavy nenávist. A ti pak tvoří mediální obraz muslimů ve světě, jak jej tak nechvalně známe my. Je to velká škoda, protože jak judaismus, tak z něj vyšlé křesťanství a i o pár století později vzniklý islám mají stejný základ a uznávají stejného Boha (Alláh není nic jiného než arabsky Bůh) a ani jedno z těchto náboženství nemá ve svých „stanovách“ programové páchání zla. Jenže dej lidem něco do ruky a okamžitě to zneužijí pro své mocenské záměry a pro zviditelnění svého ega. A tak je hloupostí obou táborů vystupňována situace do „buď oni nebo my!“. Pán Bůh… či Alláh… s námi!

Z neveselého přemítání mě vytrhl známý jekot:
„Ty debile…v čem pojedu domů?!“
No jo, holky obcházely všechny animátory, loučily se, vyměňovali si ICQ a nadělaly spoustu fotek s Muhamadem a Habíbem a Akimem a Jihádem a Usámou a všemi těmi čert ví jak se jmenujícími šohaji a Ivanka mezitím laškovala s jedním z nich a snažila se ho shodit do bazénu. Potíž byla v tom, že on měl na sobě plavky, zatímco ona džíny a tenisky na cestu domů, takže její následný pád do vody mě dost vytočil a hledání suchých věcí v nacvakaném kufru mi zpestřilo konec dovolené.

„Autobus je tady! Jedeme! Češi nastupovat!“
Nešlo se nám zrovna zvesela. Tohle byla naprosto nejlepší dovolená ze všech, a že už jich máme pár za sebou… Výborná atmosféra, milí lidé, skvělé jídlo, úžasné moře a žádné nemoci. To bylo opravdu poprvé, co jsme neřešili ani Ivaninu angínu, Lucčin zánět středního ucha nebo Tomův úžeh.
„Mami, že tu přijedeme příští rok znovu?“ holky brečely jak želvy, což jsem ještě nikdy předtím nezažila, ale teď profňukaly celou cestu domů a dolovaly z nás příslib pro příští rok. Při letištní kontrole nás celníci prosili, ať jim tam aspoň jednu necháme a poté, co jsme prošli všemi procedurami, zůstala nám do odletu asi ještě hodina času a tak Tom pravil:
„Pojď, Zlato, koupíš si nějaký parfém.“ Courali jsme se po obchodě v bezcelní zóně a vybrali si každý jeden Boss a holkám něco k snědku.
„Budeme platit kartou.“
„Tuhle nebereme,“pravila pokladní.
„Jak to,“ zarazil se Tom, „vždyť je mezinárodní!“
„Ale tuhle nebereme,“ trvala na svém dáma.
Myslela jsem, že ho budu křísit. Na kartě byla železná rezerva, pro případ, že by se cokoliv stalo a my počítali s tím, že jsme na dovolené jištěni.
„Ty vado, já jim do té banky zajedu udělat pěkný bugr! Prý mezinárodní…že to ale platí pouze ve státech Evropské Unie, to mi sdělit zapomněli!“

To už ale letadlo čekalo na nalodění a my byli vpuštěni do přístupového koridoru a autobusu, který nás odvezl až k němu. Tam jsme zůstali pět minut stát a čekali, až nás pustí dovnitř. Poprvé v životě jsem si letadlo prohlédla opravdu zblízka a to jsem neměla dělat! Každý lehce narezlý šroub, každý nepevně vypadající spoj mě v následujících třech hodinách letu strašil, přestože vůbec nebyl důvod k panice.

Před nástupem jsem ještě zapnula mobil:
„Ahoj tati!…Jo…přiletíme v deset… Co?… Povodně a zima?… Pět stupňů? No, to si děláš srandu! Tady je třicet pět a ráno jsme byli ještě v moři…“

Vítejte do reality! Pokažená lednička, dvě prasklé žárovky, ruplé záchodové prkýnko, netopící topení, přelité kytky se suchými listy, na kterých bylo vidět, že si někdo na zalévání vzpomněl až po dvou týdnech, brajgl od fretky a dva týdny používaný a neuklízený byt…

Maminkóóó, já chci zpátky!!!
.........................................

Epilog – o dva dny později…

… hurá do pracovního procesu!

Blížím se k první světelné, zatáčím doprava a pokračuji na kruhový objezd. Zvykám si opět na dopravní ruch, agresivní řidiče, přednosti v jízdě a brždění před přechodem. Najednou mě chytá křeč!… A další! No nazdar, nějak mi to kroutí střeva a to bublání…Co se děje?!...Já jsem si ten led přece jen neměla dávat!
Urputně svírám volant a svěrače, a na čele mi vystupují krůpěje potu. Ještě tři minuty a jsem v práci. To musím vydržet! Křeč… a ještě jedna…Maminko, co jsem komu udělala?! Bože, dej mi sílu! Křižovatka…svítí červená… rychle cpu papírový kapesník pod kalhoty, jako poslední záchranu (snad na mě nikdo nekouká!).
Už tam budu… ještě minuta… ještě chvilka…křeč…Né!!!
Ano.
Pomsta faraonů je dokonána.
Tak proto se tento typ dovolené jmenuje last - minute. Já to ale bohužel v poslední minutě nestihla. No, to se mi ještě nestalo. Setkání s africkými bacily se mi ukázalo být osudným. To je konec. Co teď?! Vystoupím prkenně z auta v garáži a japonskými krůčky se blížím k WC. Velmi, velmi…velmi pozdě… Shazuji vše dolů, spodní vrstvu rovnou do sáčku a do koše a následující půlhodinu drhnu sebe a kalhoty v umyvadle. Pracovní dobu trávím naostro, v mokrých kalhotách, nehybně přilepená ke své židli:
,Kriste pane, snad nebudu mít dnes žádné neplánované jednání,…‘ bleskne mi hlavou. Ještě několikrát jsem nucena se s prvním střevním zabubláním zvednout a navštívit onu místnost. Odpoledne se vracím vyřízená domů:
„Čau Zlato, tak jaký jsi měla první pracovní den?“ ptá se se zájmem manžel.
„Jaký?!! probodnu ho pohledem, „totálně podělaný!“