Deník bezdomovce 20.

7. 10. 2006
Koupil jsem si auto a chci se s ním ihned pochlubit. Vyvážím Věru, Evu i Mirka na výlet. Podle fotografií všichni sice vědí, kde by náš „skromný srub“ měl stát, ale poprvé ta místa uvidí živě.
Věra se v novém autě vrtí, osahává palubní desku i čalounění. „Tomuhle říkám zvrácenost. Ty si hraješ na bezdomovce a v bance ti praská trezor ve švech. Teď si i my hrajeme na permakulturu... a jedeme tam mercedesem. Kolik to žere benzínu, prosím tě?“
„Přepnul jsem na plyn,“ odpovídám popravdě.
„Pan ekolog z Nemanic přepnul na plyn...“ zamumlala si Věra pro sebe.
Eva se mě zastala: „Tak už ho mami nech. Vašek se nám omluví, že je tak sprostě bohatej... no, a my mu odpustíme, že jo?“ kouká pobaveně na Mirka.
„Mně se teda omlouvat nemusí,“ nesouhlasí Mirek. „Vašek ty prachy neukrad. Nebo jo?“
„Většinu ne,“ mlžím. „Ne, vážně... třicet let dělám v kybernetice, která byla zisková i za komunistů. Teď to holt sype ještě víc, omlouvám se. Je mi to opravdu líto.“
Věra mě pohladila po noze, až jsem omylem přidal plyn. „Tak se nečerti, ať nás v tom ekologickém autě nezabiješ.“
„Mirku,“ ptám se za jízdy směrem k zadnímu sedadlu, „kdy se jedete s Luďkem na Slovensko školit?“
„Trnava je za měsíc,“ odpověděl, „musím to nějak skloubit se školou. Čtrnáct dní budou do nás hustit permakulturu od rána do večera.“
„Chlapi,“ ozvala se zase Věra, „řekněte mi – ale upřímně – jakej to má smysl, učit se žít v přírodě šetrně a soběstačně, když nás Vašek kazí penězi?“
„Můžu k tomu něco?“ ptám se.
„Mluv, bezdomovče,“ pohladila mně Věra tentokrát po tváři. Neměla by to dělat, špatně se mi řídí.
„Věruš, permakultura znamená, mimo jiné, trvalá kultura. My máme to štěstí, že vlastníme slušnej kapitál. Takovou kliku neměl skoro nikdo, co se o tenhle životní styl zajímal. My rozjedem něco, co mnoho generací tady v tomhle kraji bude moci využívat, aniž by si museli svítit svíčkama a ze starých pneumatik vyrábět boty. Ti, co přijdou po nás, budou soběstační, ale ne v primitivních podmínkách.“
„Ale nesmíme to rozjet blbě,“ povídá Mirek. „S Evou jsme navštívili jednu „línou“ farmu, kde po čtyřech letech lopotného plahočení zkrachovali. Dřív tam žilo pět rodin, vydržela jen jedna. Chovali se přesně podle chytrých knížek – žádná elektřina, žádná auta, nehnojit, neorat, neplet, skoro nic nekupovat, soběstačně vše vyrobit vlastníma rukama. Dřeli jak mezci, obilí mlátili vlastnoručně vyrobenými cepy, postavili pekárnu, šili si šaty, vysazovali stromy, aby měli dřevo na stavbu obydlí... Pak se jim ale začali sousedi posmívat: nehnojíte, neoráte, neplejete, nežerete! Opravdu - obilí, brambory, zelenina a já nevím co ještě... na prd. Nakoupili rychlerostoucí kanadské topoly a vydržela jim po letech jen desetina. Vydali se z posledních úspor. Sice měli nadšení, víru, knížky i brožurky, rádci radili... všechno na hovno. My musíme koukat po farmách, kde to opravdu funguje, a pochopit, PROČ to funguje.“
Eva se zasmála: „Docela mě pobavilo, když mi ten permakulturní farmář říkal, že bez peněz na rozjezd je to risk. Podíval se na nás a povídá: ,Jste moc mladí, nelezte do toho. Kolikpak byste měli do začátku?´ Mirek mu řekl, že asi tak dvacet milionů... Pak už se s námi nebavil.“
Zastavuju. „Tak jsme tady. Vystupovat.“
Věře se rozzářila očka a prstem ukázala na vzdálený kopec. „Vašku, že je támhle ten tvůj pramen U starého jezevce?“
„Starého? Já jsem ti nikdy neříkal, že ti ukážu „starého“ jezevce!“ ohradím se.
„Tady se mi bude líbit,“ objala mne kolem pasu.

(Pokračování)