Deník bezdomovce 21.

8. 10. 2006
Je neděle ráno. Přes žaluzie se prodírají proužky slunce. Spali jsme dlouho a nemusíme se za to nikomu omlouvat. Není to špatný pocit. Ležíme s Věrou pod dekou, ale chováme se slušně. Rád se na ni dívám. Bojím se pohnout, abych ji nevzbudil.
Otevřela oči. Zjistila, že na ni koukám. „Šmíruješ?“
„Říká se „dobré jitro“, a ne „šmíruješ“. To tě rodiče nenaučili?“
„Dobré jitro, šmíráku,“ usmála se a políbila mne.
„No vidíš, to už je lepší. Jak ses vyspala?“
„Jsem po včerejšku celá rozlámaná. Nevíš o tom nic?“
„To bude tím výletem,“ snažím se rozhovor držet ve slušných mezích.
„Hm... výletem. To určitě.“
„Věrko, živě si vzpomínám, jak jsi mne napadla, že se nezajímám o tvé povolání. Teď se tedy zajímám. Proč s tím chceš v nemocnici seknout? Nebude se ti stýskat po porodech?“
Věra se protáhla a zakňourala: „Já nevím. To ukáže čas. Tenkrát jsem rodičům nechtěla zkazit radost a šla jsem na medicínu. Přestože věděli, že příroda – a hlavně květiny – TO byl můj život. Bohužel, rodinná tradice měla přednost. Co baví jejich jediné dítě, je irelevantní, jak by řekl můj moudrý tatínek.“
„Takže na farmě to s kytkama myslíš smrtelně vážně?“ ptám se.
„Jo... smrtelně vážně. Něco ti povím... jsem ráda, že jsi, že mě máš rád, že já mám ráda tebe, že jsi nechutně bohatej a že jsi nás včera na to místo zavezl. Než ten srub postavíš...“
„Zadrž,“ skočil jsem ji do řeči, „viděla jsi pod mostem, jak „umím“ stavět? Ten srub bude stavět firma. A ne ledajaká, to si piš!“
„No dobře, ...tak než tam za tebe, ty lenochu, firma postaví náš velkosrub, zjistím, jakým květinám by se tam dařilo. Rozbor půdy už máš, tak by to neměl být problém. Pak zjistím, o jaké květiny je největší zájem, proklepnu solidnost, likviditu a solventnost budoucího odběratele – nejlépe pražských hotelů...“
„Hele, porodní asistentko, to není pěstování pro svou potřebu. To je vydělávání peněz,“ rýpnu si.
„To je pěstování peněz pro svou potřebu. Přírodě tím neublížím, a sobě pomůžu – permakultura v mém pojetí.“
„Tak kytičky, říkáš,“ kývu hlavou, „už mně je jasný, kdo zmagořil Evu.“
„To se teda pleteš, Vašku. Že Eva přechází z gymnázia na floristiku, to mi sama slavnostně oznámila. Měla sebou i Mirka, kdybych ji náhodou chtěla přerazit.“
„Jenže ona ti „náhodou“ udělala radost.“
„Hm... Vašku... já mám strach,“ zašeptala.
„Asi vím, jak to myslíš,“ hladím ji, „...že není možný, abychom zrovna my měli takovou kliku, že jo?“
„Přesně tak. Já mám hrozný strach, že nám ten NĚKDO - nahoře, či dole - provede něco strašnýho. ...Aby naznačil: něco za něco, lidičky... musím vám dát výchovně přes hubu, abyste si moc nevyskakovali.“
„A teď mi Věruško řekni, jak si užijeme šťastnou přítomnost, když se oba bojíme budoucnosti z toho samého důvodu. Já na to myslím už delší dobu. Jak to, že zrovna já – takovej životní smolař – mám teď tebe... vás. Tohle přeci nemůže dobře dopadnout.“
Věra se posadila. Teprve teď mi došlo, že je nahá. „Vašku, ty jsi to celé špatně pochopil. Já po tobě chtěla, aby jsi mě uklidnil! Tak co blbneš?“
„Promiň, já jsem chtěl po tobě to samé...“

(Pokračování)