Vrah jsi Ty, Petare! - ukázka

Z postranních dveří se vynořila postava, jíž dlouhé vlasy povlávaly v nočním vánku. Nebe se pomalu začínalo rozjasňovat. Postava se rozhlédla směrem, odkud slyšela odcházet policisty a pak se tiše rozběhla k ležícímu. Podepřela mu hlavu a sáhla mu na čelo. Bylo studené. Jeho tvář byla voskovitě bledá a křečovitě stažená. Postava se znovu otočila směrem, odkud bylo slyšet odvíjení pásky, jež měla uzavírat oblast. Při tomto pohybu jí zasvítilo do oči poblikávající osvětlení, které odhalilo veselé, téměř vždy usměvavé rysy, zářivé oči a dívčí obličej, z něhož čišela nesmírná krása. Dívka se znovu sklonila k ležícímu. Chvíli hleděla do povadlých rysů, jež jakoby poznávala. Vzpomínala. Vždyť, to není možné, pomyslela si dívka. Copak ani trochu nezestárnul, takhle by nemohl vypadat. Byli jsme skoro stejně staří. Dívce to trvalo pár dalších okamžiků. Petar, vyvstalo jí v hlavě jméno. Oči se jí ihned rozšířily strachem. Sáhla mladíkovi na krk. Neměl puls. Vtom znova uchopila mladíkův krk a stiskla ho v místě hlavní tepny. Pak vší silou udeřila do mladíkova hrudníku. Kosti naštěstí vydržely. Dívka ucítila jemné škubání. Krev začala znovu proudit a srdce pomalu bít. Dívka se trochu usmála a přiblížila k mladíkovým ústům hlavu. Ucítila chemikáliemi páchnoucí dech. Nemohla však vědět, co se děje v mladíkově těle. Droga se začala vstřebávat, avšak podivuhodným způsobem. Tělo se chtělo bránit. Trvalo jen několik vteřin než se veškerá droga podivuhodně vstřebala. Mladík se najednou prudce vzedmul, prudce se rozkašlal a téměř neslyšně vyprázdnil obsah žaludku s množstvím drogy. Dívka mu otřela špinavá ústa a bradu do kapesníku a pokusila se ho zvednout. „No tak,“ zašeptala. „Pomoz mi alespoň trochu.“ Mladík ale jen tiše oddychoval. Vtom otevřel oči a uviděl dívčiny krásné oči. Málem znovu omdlel, ale téměř neslyšně procedil: „Nech mě tu. Nech mě umřít.“
„Nech toho, Petare. Neblázni. Už jednou jsem tě opustila, ale tentokrát ne,“ řekla dívka a políbila Petara na čelo. Ten se zamračil a jeho obličeji se teď vrátily postarší rysy. Petarovi byl ten hlas povědomý. „To není možné,“ zašeptal rádce Petarovými ústy. „Nech mě, už jsi mi ublížila dost. Nech mě umřít, nezasloužím si dál trpět,“ řekl podlomeně Petar. Zvláštní bylo, že se mu vracela kontrola. „Já už tě nenechám,“ zašeptala dívka a téměř se rozplakala. Pak se neudržela a začala Petara zuřivě líbat. Na čelo, na nos na tváře. „Počkej,“ pozvedl Petar ruku. „Musíš odsud vypadnout.“ Nevěděl sice, že je na místě policie, ale nějak se mu nechtělo zůstávat vedle dealera, kterého zabil. Dávej si pozor, Petare, Mila se nesmí nic dozvědět. Ted žiješ nový život a o tom starém víme jen ty a já.. Petar sebou škubl ze strachu, že se cynik vrátil. Neboj se, zaznělo mu v hlavě. Cynik je pryč, zabils ho, ale málem i sebe. Pojď vypadneme odsud, tenhle hlas v hlavě, to bylo já-rádce. "Bez tebe nepůjdu", vykřikla Mila. Petar se prudce zvednul až Milu málem odstrčil na zem. Ruka mu však bleskurychle vystřelila a zachytila dívku jemně v pase. Svaly se napnuly a Petar se divil, kde se v něm bere ta síla, když ještě před chvíli ležel v bezvědomí a téměř mrtvý na špinavé zemi. Ruka však ochabla, takže ho Mila musela chytit kolem pasu a za ruku. „Musím se dostat domů, chce se mi spát. Hrozně moc,“ zaúpěl Petar. „Přespíš u mě, bydlím hned tady,“ odvětila Mila. Petar se k ní otočil chtěje protestovat. Mila mu ale položila ruku na ústa a stiskla mu ruku. „Bez řečí, pojď.“
Hm, nepřipomíná ti to něco, Petare? Třeba tebe před pár lety. Takhle jste se vždycky škádlili, ozval se rádce. „Hej, nepřipomínej mi to, tohle už je pryč,“ zazněl Petarovi v hlavě vlastní hlas v dialogu s druhým já. Uvidíš, že nemáš pravdu, dodal rádce a odmlčel se. Petar jen zakroutil hlavou. Mila ho vedla pár kroků uličkou. Za kovovým kontejnerem byly nenápadné dveře. Dveře od jejího bytu, o němž nikdo nevěděl. Mila zatlačila na dveře v místě, kde jindy bývá zámek a ty se otevřely ven. Pak oba vešly dovnitř a Mila dveře zavřela.

Mezitím, co Mila Petara odvedla po schodech do patra, kde se Petar ocitl v bytu vyzdobeném podle dívčina smíšeného vkusu, se na místo, kde v uličce ležela mrtvola dealera vrátili policisté. „Hm, máme to zajištěný,“ promluvil Marek. Starší z obou policistů nadstrážmistr Bouza, se s leknutím začal rozhlížet. „Kde je ten druhý mrtvý? Kde je?“ otočil se na mladšího kolegu a zatřásl s ním. Marek polkl a zamyslel se. „Nevím, nadstrážmistře. Možná ho odtáhli somráci. Všiml jste si, že měl docela slušný oblečení?“ pokusil se Marek zlehčit situaci. „Ty si asi neuvědomuješ, že ztratit mrtvolu, dřív než přijedou od pitvalů znamená, že za to neseme zodpovědnost?“ Rozkřikl se Bouza. „Jestli ho nenajdeme, tak nás degradujou.“
„Hm, možná nebude tak zle,“ ozval se Marek. Bouza na něj vrhl zamračený pohled. „Třeba byl jen chvíli mimo a pak odešel,“ dodal Marek.
„Jo, skvělé. Takže teď nám nechybí mrtvola, ale jen oběť,“ povzdechl si Bouza a vytáhl z pouzdra u pasu vysílačku. „Tady Bouza, dejte mi šéfa.“ Z vysílačky se chvíli ozýval šum a pak rozzuřený hlas. Bouza ihned poznal kapitána Samsu. „Co se děje?“ otázal se kapitán. „Ještě tam nikdo nepřijel?“
„Ne, ještě ne, šéfe. Navíc ten mladej kluk nejspíš utekl,“ řekl Bouza do přístroje.
„Jak utekl? Vždyť měl být tuhej. Sakra, chlape. To kvůli vám budu muset vyhlásit pátračku,“ zařval kapitán. „Máte alespoň portrét nebo popis?“
„Bohužel, pane kapitáne. Byla tu tma, takže jsme si ho moc neprohlíželi,“ pokusil se vymluvit Bouza.
„Ježíši marjá. To snad není možný. Vy mě snad chcete přivést do blázince. Jak to mám asi vysvětlit Švecovi. Dá si mě k večeři a bude mi cpát, jak jsou moji chlapi neschopný. Doprdele. Koukejte s tím něco udělat,“ ukončil Samsa rozzuřeně.

Případ byl nakonec uložen do archivu jako nevyřešený. Policie sice měla mrtvého domělého vraha, ale poslední oběť nezapadala do schématu. Oba policisté byli přeloženi k dopravní policii a Samsa skončil v archívu. Nicméně Petara by stejně nepoznal nikdo jiný než Mila a jeho matka. Ta už ale byla téměř tři roky mrtvá a otec se o něj nezajímal už od té doby, co přerušil studium práv a vystudoval žurnalistiku. Jeho rysy totiž stále vypadaly poněkud vyhlazenější, takže se zdál mladší, než by měl být a ani jeden z policistů si jeho obličej navíc moc neprohlížel.

Petar ten večer vypustil z hlavy a já-rádce ho schovalo do koutu mysli, kam se nebylo možno jen tak dostat. Z příchodu k Mile si pamatoval jen to, že ho uložila na rohož, jež spočívala na podlaze. Tedy spíš na bílém písku, jež tu nahrazoval koberec. Výzdoba bytu byla směsicí arabských, afrických a dalších motivů. Po stěnách byly pověšené mušle a hvězdice a ve výklenku vedle v chodu ještě srovnané potápěčské vybavení. Poslední, na co Petar pomyslel, bylo, co bude ráno. Avšak na tohle nemyslel moc dlouho, protože ho zmohl spánek. Zpočátku neměl moc pohodlí, protože ležel Mile v náručí. Ta ho ale pomalu položila na zem a když tvrdě usnul. Umyla mu potřísněný a ušpiněný obličej, svlékla ho z košile a kalhot, takže na zemi ležel jen ve spodkách a ponožkách. Pak se k němu přitulila a přikryla jeho a sebe tenkou dekou, aby ho zahřála. Notnou chvíli hleděla na jeho tvář, na ty známé rysy, které před několika lety neuváženě opustila. Nakonec však i jí zmohlo rozrušení a náhlá únava, takže usnula.