Příliš vysoká cena

Nikdo z naší třídy toho o Petrovi M. vlastně dohromady příliš nevěděl. Naše vina to ale nebyla - kolikrát jsme ho zvali všudemožně, od fotbalu po hospody. Nikdy s námi nikam nešel. Vždycky se jen tak tajemně pousmál a řekl, že musí doma ještě něco dodělat. To bylo vše – nejspíš nejdelší věta, kterou jsme z něj mimo školu dostali. A tak jsme ho nakonec prostě nechali být.

Nemyslím, že měl mnoho přátel. Vlastně je ani nijak nevyhledával, samota mu nejspíš nedělala problémy. O přestávkách se toulal po chodbách sám, domů mizel dřív než se k němu mohl kdokoliv připojit a i když v lavici seděl s Martinem Polákem, věděl toho o něm Martin zhruba tolik, co my. Ne že by měl potíže se s někým bavit, nestyděl se před profesory, holkami ani nikým z kluků (když si z něj utahovali pro jeho odtaživost, ignoroval je tak dokonale, že je to brzy přestalo bavit), málokdy chyběl, zřídka dostal cokoli horšího než trojku – a přesto, jako by tam vůbec nebyl.

Ani já jsem si ho nikdy příliš nevšímal. Celé první tři roky na gymnáziu byl pro mě někým, o kom jsme věděl, jehož přítomnost jsem ale jaksi nevzal úplně na vědomí. Totální neutralita, bych to nazval.

A přece jsem si jednoho dne – mám pocit, že nám tehdy muselo být třináct nebo čtrnáct – všimnul, že se Petr začíná podivným způsobem měnit. Na začátku byl ještě poměrně veselý a živý, čas od času jsem ho i zaslechl jak baví holky docela dobrými vtipy (nikdy ale neměl ve zvyku chodit a někomu je vypravovat, docela mu stačilo sedět na svém místě a prostě komentovat situaci).

To se ale v tercii změnilo – stával se čím dál víc zamlklý, zamračený, jednou se Martin, dokonce zmínil, že si mluví sám pro sebe. Jeho komentáře a vtipy ustaly úplně a když se ho někdo zeptal, co se s ním děje, jen se z odpovědí vyhýbavě vykrucoval.

Zezačátku nám to bylo divné, hlavně asi proto, že to vlastně byla první věc, kterou si od primy získal naši pozornost. Když to však trvalo měsíc, dva a déle, prostě jsme to zase jen nechali být. Zvykli jsme si na toho nového Petra M. koneckonců docela snadno – byl jen o trochu nenápadnější než předtím. Což de facto znamenalo, že zcela zmizel z našeho povědomí.

A tak čas plynul, pomalu jsme dospívali a jen málokdo si vůbec vzdechnul na nenápadného hubeného blonďáka ve čtvrté lavici u okna.

Když jsme přišli prvního zářijového dne do kvarty, okamžitě nás zarazilo, jak Petr nesmírně ztloustnul. Dříve byl docela pohledný, štíhlý a sportovně vyhlížející kluk (i když vždycky říkal, že žádný sport nedělá) – a nyní, po necelých dvou měsících, se z něj stal odpudivý tlouštík, ve kterém jsme na první pohled jen marně hledali toho Petra, kterého jsme si pamatovali.

Jeho povaha se ovšem změnila jen minimálně – snad jen s výjimkou faktu, že mluvil ještě méně a když, tak se pokaždé začal červenat. Nejspíš dobře věděl jak moc přibral a styděl se za to. Nikdo ovšem s jistotou nemohl tušit, co se mu honí hlavou.

Uběhly zhruba tři měsíce, během nichž se Petrova obezita nijak nezměnila, možná spíš naopak. Jeho stydlivost narostla, už nedokázal promluvit jediné slovo s kýmkoliv, aniž by to nevypadalo, že se hanbou propadá do země. Byl to obrat o 180 stupňů od toho, co jsme u něj vídávali – ten ledový klid, někdy snad až chladnou nadřazenost. Nyní z něj byla tlustá, nesmělá koule, ze které si hodně z nás utahovalo, což jeho chování ještě zhoršovalo. Občas se až zdálo, že se mu v očích lesknou slzy, to když tiché vtípky začaly přerůstat v nepřehlédnutelné urážení. V takových chvílích klopil hlavu k zemi, dělal že neslyší a všemožně se snažil zmizet z dosahu slov, která ho nejspíš hluboce zraňovala. A přece si to udělal sám, říkal jsem si tehdy.

A pak přišel den, bylo to zhruba v polovině prosince, kdy mi Kuba Holý (s ním jsme tehdy v kvartě seděl) zničehonic během jedné z mnoha nudných hodin pošeptal: „Koukni se na Buřtíka (Buřtík, tak jsme mu začali říkat), nepřijde ti, že trochu zhubnul?“ Zkoumavě jsem si Petra prohlédnul a skutečně – zdálo se, že mikina, do které se jindy sotva vešel (a přece jinou nenosil), na něm nyní visí o mnoho volněji. I v obličeji byl jiný, snad se do něj vloudil stín jeho starého já. Skoro jsem se tehdy až podivil, jak jsem si té změny mohl nevšimnout už dřív. Brzy jsem na to ale zase zapomněl, ve víru vlastních starostí.

Petr M. se nám nicméně zase začal neuvěřitelnou rychlostí měnit před očima. Nejenže rychle shodil přebytečná kila (na otázky, jestli začal trénovat, stále odpovídal neurčitě), za necelé tři měsíce dokonce vypadal ještě lépe než na konci tercie. Tehdy podruhé upoutal naši pozornost, tentokrát ale pozitivně – myslím, že nejeden z nás, kdo nebyl zrovna nejštíhlejší, mu tajně záviděl. Opět se z něj stal ten pohledný blonďák, již o něco starší, protáhlejší a pro holky myslím i o mnoho přitažlivější.

Co se však nevrátilo zpátky, byla jeho povaha. Ne, už se nečervenal, to byla vlastně jedna z prvních věcí, které tak nečekaně ustaly. Myslím však, že se v něm během těch několika prvních měsíců v kvartě cosi zlomilo, cosi, co se uvnitř už nikdy úplně nenapravilo. Téměř nemluvil, a tam, kde dříve byla klidná odtažitost, se v jeho očích nyní zračilo tiché opovržení, v některých případech (vůči těm, kteří se mu posmívali nejvíce) dokonce až chladná nenávist. Holek si v rámci možností všímal, nikdy jsme ho ale s žádnou neviděli – a to i přesto, že jsem minimálně dvakrát zahlédl, jak si od něj berou číslo na mobil.

Již jsem zmínil, že jsem Petra nikdy příliš neznal, jeho změny v chování moc nestudoval a to všechno si vlastně uvědomuju až zpětně. Přijde mi až zvláštní, jak jsem mohl takovým způsobem ignorovat jeho podivné výkyvy.

Neuplynul totiž ani měsíc a váhy se začaly vychylovat na zcela opačnou stranu. Každým dnem byl hubenější a hubenější, pod šedýma očima se objevily tmavé kruhy, obvyklé jednoslabičné odpovědi začal nervózně vyštěkávat a tiché mumlání na účet profesorů se brzy změnilo v drzé narážky. Nejednou měl také kvůli tomu problémy – trestné výpravy do ředitelny, v níž předtím nejspíš ještě nikdy nebyl, se nyní staly skoro obvyklou záležitostí, z rozhlasu znělo jeho jméno třeba dvakrát týdně a na konci roku dospěl až k dvojce z chování.

A s tím jsme ho i v závěru kvarty opustili – jako nerudného vyhublíka, skoro anorektika, nepříjemného a často i agresivního kluka, který si čím dál častěji neodpustil kousavé poznámky na náš účet. Což bylo asi to jediné, co jsme od něj jinak slyšeli.

Sám jsem byl docela rád, že si od něj přes prázdniny odpočinu.

Období na konci kvarty bylo asi to jediné, kdy jsme o Petrově přítomnosti věděli docela často, a to právě díky jeho drzostem. O to víc jsme byli překvapeni, když jsme na začátku kvinty přivítali smutného, zamlklého a klidného mladíka, který se najednou zdál, že se všemi jedná až s posvátnou úctou. Za několik měsíců jsem ho snad neslyšel říct jediné sprosté slovo, což bylo o to zvláštnější, o co více jimi ještě před časem hýřil. Za těch několik týdnů volna lehce přibral, nikdy už se ale nevrátila ta atletická postava, kterou ještě před půl rokem holky obdivovaly. Kruhy pod očima lehce ustoupily, naopak se ale zdálo, že ještě ztmavly.

A tak jsme ho zase začali ignorovat, stejně jako on nás.

Když si zpětně vzpomínám na fámy, které okolo něj tehdy kolovaly, mám dojem, že si vybavuju, jak Martin tvrdil, že mu nejspíš umřel někdo z rodiny. Jednou prý zaslechl, jak Petr sděluje třídní učitelce, že telefonní číslo na matku si už může vyškrtnout ze záznamů. Zbytek rozhovoru už měl proběhnout šeptem, učitelka se u toho ale tvářila nesmírně soucitně – až nezvykle soucitně, na to, jak Petra minulé pololetí nenáviděla.

Nedlouho poté se po škole rozšířil názor, že výtržník Petr M. dohnal matku k mrtvici a teď že toho lituje. Nikdo se o tom před ním nezmínil, pokaždé když někam přišel však lidé chvatně vstávali a odcházeli. Tou dobou už z naší třídy odešlo pár žáků (ať už dobrovolně nebo kvůli známkám), a tak Petra opustil i Martin, který si (s velkým ulehčením) sedl do lavice za mě. Ne že by z toho byl Petr navenek nějak zklamaný. Když to zjistil, zdál se chvíli zaražený, možná trochu posmutnělý – pak si ale prostě sedl na své místo a od té doby tam byl sám.

Až do té doby jsem se toho od Martina o Petrovi něco málo dozvídal – i když často jen v rámci jeho uštěpačných vtípků, narážek a spekulací – s tím však byl nyní konec. Petr M. se definitivně uzavřel do své tvrdé schránky a nikoho ze třídy do ní už nikdy nepustil. Ne že by mi to tehdy nějak příliš vadilo...

A pak jsme ho jednoho dne zahlédli, jak jde domů po boku jedné holky z kvarty. Nejdříve jsme se jen domnívali, že má snad novou sousedku, či tak podobně (nějaké romantické představy nám na něj prostě neseděly), když jsme je však po několika dnech začali vídat ruku v ruce na školních chodbách, nebylo už pochyb. Petr M. měl holku a zdál se šťastně zamilován.

Krátce nato se začal zase měnit. Ne nijak drasticky, jeho nulová sdílnost a zádumčivost se samozřejmě zůstaly, když však čas od času zabloudil během vyučování můj zrak ke čtvrté lavici u okna, tam kde seděl sám už několik týdnů, spatřil jsem ho občas jak sedí, hledí ven z okna a mírně se usmívá. Jednou ho dokonce napomenula i učitelka matiky, načež se kdosi ozval: „On se nám Petr zamiloval...“. Třída se tiše zasmála, učitelka s lehkým úsměvem odvětila, že má i tak dávat pozor, a tím to bylo odbyto. Potom si už jeho poměru zase nikdo nevšímal.

Trvalo to zhruba dva tři měsíce, až někdy do jara. Stali se nerozlučným párem, všude byli spolu, na chodbách, na obědě, po škole, dokonce prý chodili neustále i k sobě domů. Ta holka nebyla z nejhezčích, rozhodně ne můj typ, taková nenápadná tichá blondýnka, která se docela hezky usmívala. Dokážu ale docela dobře uvěřit tomu, že stejně nenápadný a tichý Petr nemohl kápnout na lepší partii. Občas, když jsem je spolu zahlédl, jsem jim to vlastně i docela přál.

Měla na něj dobrý vliv, byl příjemnější, uvolněnější, už ne tak upjatě uctivý, zkrátka zase po dlouhé době ten starý Petr M. I když, ne tak docela – některé šrámy z minulosti, které se zakously do jeho nitra při těch mnoha nečekaných změnách osobnosti, byly stále cítit i na povrchu. Pokaždé, když jsem ho z jakéhokoliv důvodu musel oslovit, projel mnou při pohledu jeho očí pocit hluboké nedůvěry z jeho strany. No, vlastně jsme si to i docela zasloužili. Faktem bylo, že nedůvěřoval nikomu – jen jí. Katka, tak se jmenovala.

A pak, krátce před koncem školního roku, se rozešli. Už nechodili za ruce po chodbách, už se nepusinkovali na školním hřišti, už se nenavštěvovali u sebe doma, kde dělali bůhví co. Nikdo nevěděl kdy přesně a z jakých důvodů, jen to, že se teď navzájem vyhýbali jako čert kříže. Žádný křik, žádné slzy, jeho uvolnění sice zmizelo, ale spíš než smutek dala se z jeho tváře vyčíst jakási...rezignace.

Rezignace, která brzy vyústila v návrat jeho pošmurných nálad. A nečekaných návalů chladné zloby. Věřím, že trpěl, ale zatímco normální člověk dává svoji bolest najevo zarmoucením, on si ji vyléval na ostatních. Zpátky byly jeho urážlivé narážky, kterými vyhlašoval válku všem ve svém okolí, zase jsme mohli slýchat ony nevraživé komentáře, které trousil i v závěru minulého roku. Tentokrát to ale bylo jiné – nebyl úskočný, ani agresivní. Jen plný hluboké nenávisti, kterou rozdával na všechny strany.

„To jsem zas něco viděl,“ řekl mi jednou místo pozdravu Tomáš (můj tehdejší přísedící, Kuba propadl do nižšího ročníku), „jsem včera šel večer z města domů a blízko Kauflandu, jak tam je ta autodráha, víš ne, tak koho tam nevidim, M. nese domů dvě vobrovský tašky.“ Ani jsem na něj nepohlédl, dodělával jsem právě spěšně nějaký úkol: „No a?“ „No počkej, počkej,“ pokračoval rychle on, „to není všechno. Víš co, nechtělo se mi ho moc potkat, víš jakej je, tak jsem ho minul po druhým chodníku – jenže! Dou proti němu nějaký tři machýrci a jeden do něj vrazil, až se mu rozsypal nákup. Něco mu přitom ještě řekl, myslim \'Čum na cestu, voe\', ty ostatní dva se zasmáli a pak chtěli jít dál. Jenže Petr řekl \'Stůjte\'. Prostě \'Stůjte\', jen tak, ne. Voni se votočili, a pak jsem nestíhal valit voči. Tomu, co do něj vrazil, natáh zespodu takovou, že si jen sednul na zadek.“ „Cože? Petr?“ zeptal jsem se překvapeně. On horlivě přikyvoval: „No, ale poslouchej. Toho druhýho strčil do živýho plotu, co tam roste a když po něm skočil třetí, tak ho jen chytil a narazil na značku. Myslim, že mu přerazil nos. Pak si to šel vyřídit s tim prvnim, ale to už radši vzali nohy na ramena. Nějaká ženská šla kolem a měla na něj nejspíš kecy – a von ji s klidem poslal do prdele! Hele, kdybych to neviděl na vlastní voči, tak tomu nevěřim.“

Chladný a odtažitý, vstoupil v tu chvíli Petr do třídy a s krátkým pohledem na Tomáše si šel sednout. Ten raději okamžitě zmlknul.

Za pár dní přišel Petr do školy s krvavým šrámem na levé tváři. Uplynul týden a objevil se na jeho oku fialový monokl. Natržené obočí, přeražený nos, škrábance a tmavé fleky – Tomášovo zjištění oběhlo třídu a rázem nebylo pochyb. Z Petra M. se stal rváč. Nikdo jiný už neviděl, že by cokoliv podobného předvedl ve škole či kdekoliv jinde, už zase mu ale překvapivě rychle narostly svaly, zmohutněl a zvýhrůžněl.

Jenže to už byl konec roku a stejně jako na konci kvarty, i tentokrát jsme si oddechli, že ho zase nějakou dobu neuvidíme. Zdálo se, že jeho osoba prochází jakýmisi zvláštními cykly, nahoru a dolů, od slušňáka po nevypočitatelného parchanta. Opravdu jsem doufal, že se přes prázdniny znovu zázračně promění k lepšímu.

Jenže po prázdninách Petr vůbec nepřišel. Zjistili jsme, že měl nejspíš nehodu (i když jsme měli své teorie o tom, co to mohlo být za nehodu) a že leží v nemocnici. Objevil se až v říjnu, nohu v sádře, o berlích a s náplastmi přes obličej. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se mu stalo, většině z nás ale stačilo, že už se zase zklidnil. Dalších pár týdnů budil pozornost svým pajdáním, pak mu ale sádry odstranili a duch čtvrté lavice u okna se vrátil.

Tou dobou už probíhaly taneční kurzy, které stejně vždycky byly jen záminkou pro to, jak se co nejvíc opít. A tehdy nás Petr nesmírně překvapil – byla to vůbec první akce, které se s námi zúčastnil. Hned druhý šok pak přišel ve chvíli, kdy jsme zjistili, že není vůbec žádný dřevák, vlastně spíš naopak. Byl lepší než všichni kluci dohromady, po parketě se pohyboval s jakousi plavnou elegancí, která se dala přisoudit i návratu jeho klidného chování. Holky ze třídy, které už s ním měly své zkušenosti, k němu byly krajně nedůvěřivé, on si jich však stejně nevšímal. Vypadalo to totiž, že si za svůj cíl vybral nejhezčí holku kurzu, nějakou Terezu z druhé školy, se kterou jsme měli oddíl A spojený.

Potom, na poslední prodloužené na začátku prosince, jsem se já sám stal svědkem něčeho, nad čím jsem až do dneška nechápavě kroutil hlavou.

Vycházel jsem právě ze záchodů a chystal se vrátit na parket, když v tu chvíli jsem spatřil, jak mým směrem přichází Petr. Nestačil si mě však ani všimnout a už se za ním objevila Tereza, sama krásná vysoká brunetka v bílých šatech, okouzlující a nedosažitelná, o které mohla většina kluků leda tak snít své krajně neslušné sny doma v pokoji - a zavolala na něj. Rychlostí blesku jsem skočil do postranní uličky a s pocitem, že se chovám jako úplný blbec, jsem začal poslouchat.

„Hledala jsem tě...“ řekla tiše. Z jejího hlasu bylo poznat, že není úplně střízlivá. On neodpověděl. „Proč se mi vyhýbáš? To jsi nedostal moji smsku?“ „Jo...dostal,“ jeho hlas nebyl nervózní, spíš jen mírně znepokojený. „No...a? Chceš pořád ještě vědět, co jsem ti chtěla?“ Mlčel. Zatraceně, jak může v takovou chvíli mlčet? říkal jsem si. „Ale ty už stejně asi víš...“ zašustění šatů, nejspíše přišla blíže, „...co ti chci dát.“ Další zašustění a pak - „No to snad ne,“ zasyčel on, „padej ode mě.“

Zarazil jsem se. Zklamání a odpor, které v jeho hlase zazněly, mi vyrazil dech. On ji odmítl? Co to do něj proboha vjelo? Vždyť za ní celou dobu pásl a teď, když ho přestala ignorovat, ji odmítne? Je blázen?

„Co-co je?“ zeptala se ona, nejspíš ještě překvapenější než já. „Dej mi pokoj,“ zasyčel on, „nech mě na pokoji, ty kurvo. Padej, padej si za těma svejma.“ Jen jsem tiše stál, kroutil hlavou a s mírným sarkasmem si přál, aby ji dal mně, když ji teda nechce. Jeho chování bylo nepochopitelné – skoro mě až uráželo, že odmítne holku, kterou by si jiní tolik přáli. A že jí dokonce nadává!

Se vzlyky odklopýtala zpátky na sál, zatímco on bez povšimnutí minul uličku, ve které jsem strašně nenápadně předstíral, že si prohlížím hasící přístroj, a zamířil zamračeně na záchod. Ještě ke mně dolehla jeho tlumená slova, která cedil mezi zuby: „Zatraceně...to mě nemohla prostě jen dál ignorovat?“ Čišelo z něj hořké zklamání. Ještě chvíli jsem tam stál, kroutil hlavou a přehrával si, co se to vlastně stalo. Pak jsem se vrátil na parket, ke své vlastní partnerce. Ani nevím proč, ale nikdy jsem o tom nikomu neřekl.

A to bylo naposledy, co Petr M. provedl něco, co se vymykalo standartu. Po té události, o které jsem věděl jen já a ona krásná, vytoužená a odmítnutá Tereza, do které se zdál být tak dlouho a tak beznadějně zamilovaný. Od té doby se zase vše vrátilo do starých kolejí, žádné výtržnosti, rvačky, nadávky, hubnutí, tloustnutí, nic. Onen podivný cyklus změn ustrnul. Petr zmizel. Nejdříve jako člen naší třídy, poté i fyzicky.

Na konci sexty nám třídní oznámila, že Petr odchází na školu do sousedního města. Poslední den se s ním nikdo neloučil, nikdo na něj nepromluvil, nikdo mu neřekl, že nám bude chybět. Zkoumavé pohledy směrem ke čtvrté lavici u okna byly plné zvědavosti, ale nic víc. A on se je ani nenamáhal opětovat.

Ten den jsem ho viděl nadlouho naposledy.

Uplynuly tři roky. O Petrovi jsem slyšel snad jen jednou, v průběhu oktávy. Měl prý znovu ošklivou nehodu, tentokrát vážnější než prve, ale to už šlo mimo mě. Mnohem víc mě znepokojovala maturita, než bývalý spolužák, o němž jsem dohromady věděl jen tolik, že to byl pěkný pošuk.

A pak, ani ne před třemi týdny, při jednom z nespočtu unavených návratů na kolej (celkem nečekaně jsem se dostal na školu do Prahy), jsem spatřil něco, co mi vyrazilo dech.

Ve výloze nedalekého knihkupectví jsem zahlédl velkou usmívající se fotku Petra M. Když jsem přiběhl blíž, nebylo pochyb – čerstvě vydaný bestseller Příliš vysoká cena, jehož název jsem už několikrát musel někde zahlédnout, byl jeho dílem. Petr M. napsal knihu. Román. A zatraceně úspěšný. Zdálo se to neuvěřitelné...i když, proč vlastně? Proč neuvěřitelné?

A pak mi to došlo. Okamžitě jsem si koupil jednu kopii a přísahám, že jsem ji přes noc přečetl.

V jedné z mnoha kritik, kterou jsem o té knize přečetl, bylo zhruba něco v tomhle smyslu: „...aspekt, v němž Příliš vysoká cena skutečně exceluje, jsou totiž charakteristiky postav. Nejenže autor vytváří skutečně živoucí a dýchající charaktery, z nichž máme neustálý pocit, že musí každým okamžikem vykročit z písmenek do skutečného světa, dokonalá je i jejich vnitřní psychika. Autor se dokázal dostat do nitra těch několika mužských postav, jejichž osudy se v knize prolínají, skoro jakoby jimi žil. Jakoby jimi byl on sám.“

Ne, nešlo o příběh toho románu. Nešlo o jeho smysl ani provedení. Šlo o ty postavy. V šoku jsem pročítal osudy osamělého outsidera, pak nesmělého tlouštíka, lamače dívčích srdcí, podvratného vyzáblíka, agresivního rváče, šťastně zamilovaného mladíka, nešťastně zamilovaného snílka, kluka, kterému zemřela matka a on měl sotva na nové oblečení, potom nesmělého přistěhovalce, který se neúspěšně pokouší začlenit do nového kolektivu a nakonec i zoufalce, rozhodnutého spáchat sebevraždu. „Jako by jimi autor žil...“ znělo mi v hlavě. „Jako by jimi bylo on sám.“

Včera jsem se byl podívat na křtu knihy, který pořádal v nedaleké knihovně. Viděl jsem dospělého Petra M., který mi však nepřipomínal žádného z těch Petrů, které jsem vídal v posledních několika letech. Jeho příjemný smích, sympatické vystupování, klidná a stále tak typicky odtažitá povaha a charismatický hlas – vrátil se ten kluk, kterého si pamatuju z primy a sekundy. Nepoznal mě...a já jsem za ním raději nešel. Přiznávám, že jsem se styděl.

A jak jsem ho tak pozoroval, zničehonic řekl: „Všem vám moc děkuji, nedokážete si představit, jak moc si toho vážím. Dokončením tohohle románu jsem si splnil svůj dětský sen...“

Kluk, kterého jsme celých těch šest dlouhých let, co jsme ho znali, považovali všichni za blázna, za podivína, který neví, co od života chce. A on mezitím jenom šel za svým snem, neváhaje při tom obětovat vše, od přátel po zdraví. Za snem, který si nakonec splnil – kdo z nás to může říct?

Dá se nad tím snad jen žasnout...když už ne to obdivovat.