Nezapomenutelnost-2.část

Anotace: už se objevuje děj;)

Kluci odchází, naposledy mávají…Ne, nebylo to naposledy. Přece jenom se vrací, přidávají čtyři písničky. Ještě několik minut mě slastně mučí jejich hudba, slyším první tony Nothing Else Matters. Nechávají šrámy na mé tváři, trhají ušní bubínky na cáry. Šlapou po mojí duši. Končí podruhé…prý se jim tu líbilo.
-Přijeďte znovu-

Blonďák si klekne aby urval kus svého, pečlivě nalepeného, playlistu. Rychle na něj něco načmárá a seskočí z podia.
Proti němu okamžitě vystřelí několik párů rukou, ale nedosáhnou na něj. Sál lehce ztichne. Skloní se k jednomu ze Sekuritas, něco mu šeptá. Potom udělá několik kroků a sehne se ke mně.
-Je hlavu vyšší.-
„S tímhle tě pustí do backstage, přijď prosím.“ Zmateně si prohlížím kus papíru v mé dlani. Je na něm jeho podpis.
-Eicca Toppinen-
Pousměje se na mě ze svých 190cm.
„Mám přijít za tebou?“ Asi mi to pořád ještě úplně nedochází.
„Ano, pokud chceš.“
„Chci.“
Koncert definitivně skončil, světla se rozsvěcují, lidé odchází. -Bez odporu.-
Podiem se hemží uklízecí personál.
Polije mě proud ledové vody, po kůži se mi plazí pekelné plameny. Opírám se o zábradlí a zhluboka dýchám, snažím se zastavit třes rukou. Několik dívek mě podezřívavě pozoruje. –Hyenismus.-
Pokusím se nenápadně strčit kompromitující věc do kapsy.
Odcházím.
Sejdu schody do přízemí. Zírám na vchod. –Je tam zima.-
Vyšplhám se zpátky, pozdravím známé. –Jistě, že v sobotu přijdu na koncert Chiby a Nebylo nás pět. To si nemůžu nechat ujít.-
Jsem jako ztělesněná rozpačitost, když vytahuji útržek s podpisem před členem ochranky, který vyklízí sál. Se zavrčením mě dostrká k ostře střeženým dveřím.
„Ale…“
Zabouchne za mnou. Podle mě, je ta chodba málo osvětlená. Tmu na zemi rozsekne agresivní proužek světla. –Paavo?-
„Mohla bys chvilku počkat? Eicca tu bude hned.“
„Jistěže..“ vysoukám ze sebe.
Kolena povolují, se zmizením ostrého světla se svezu k zemi. Sedím…na tmavých dlaždicích chodby. –Jestli tohle je sen, tak kurva dobrej.-
Světlo puštěné dveřmi se objeví znovu. Trhnu sebou, bylo to sotva pár minut…
„Já jsem si to myslel.“ Prohlásí se smíchem.
„Co?“ trochu mě zmate, že ani tohle není ten, na kterého čekám.
„Prohlížel si tě od druhý písničky. Ahoj, já jsem Perttu.“
Vyhrabu se na nohy. Jeho dlaň je měkká, seznámí se se mnou rozhodným stiskem a dotykem rtů na mé tváři.
Chodbou prolétne průvan. Otřesu se.
„Je ti zima?“ všimne si toho.
„Ne, já jsem jen nervozní.“
„Není proč, promiň už zase musím. Ještě chvilku vydrž.“
„Ale co ode mě chce?“ Perttu ten dotaz už neslyší, je zpátky v šatně.
-Pch, není proč…jenom má blond vlasy do půlky zad, 190 cm, andělskej ksichtík, kouzelnej úsměv a dělá sakra dobrou metalovou hudbu…-
„Slečno?“ leknutím poskočím. Při výčtu Eiccových kladů jsem si vůbec nevšimla, že stojí za mnou.