„Čím chci v životě být?“

Minuty pomalu vyznívaly do prázdna. V ruce jsem tiskla kapesník, aby se mi neklepaly ruce. Připadala jsem si trapně a neodvažovala se podívat na ostatní. Viděla jsem jen jejich boty a části nohou. Vypadaly nepřátelsky. Ticho se zdálo být hmatatelné. Možná také proto, že nás v čekárně sedělo příliš mnoho a bylo by docela dobré otevřít okno. Jenže všem se nám klepaly ruce, všichni jsme žmoulali kapesníky a všichni pozorovali cizí nepřátelské boty. Konečně se otevřely dveře. Zatajili jsme dech a stáhla se nám hrdla. Pak ostře a věcně zaznělo: „Galatíková!“ všechny oči se odlepily od bot a upřely na mě. Pomalu jsem se zvedla a odšourala se ke dveřím.

„Zavřete.“ Poslušně jsem za sebou zavřela. „Posaďte se,“ poručil mi věcný hlas. Opatrně jsem se přesunula ke dřevěné židli a se zdráháním usedla. „Tak, Galatíková, měla jste patnáct let. Moc jste se nesnažila. Máme tu mnohem lepší lidi, ale dobře. Počítáme s tím, že se ve volném čase nepřetrhnete, i když ta léta jste dostala jen jako prémii, protože doktor Čihák o vás prohlásil, že máte velký potenciál, že.“ Hlas se odmlčel a čekal, jestli něco nedodám. Srdce mi divoce bušilo a rozhodně jsem neměla chuť něco dodávat. „Co bylo, to bylo. Teď jste tu, abyste oznámila, co chcete dělat dál. Co?“ Pokorně jsem přikývla na souhlas. „Takže doufám, že vás nemusím upozorňovat na povolené a nepovolené věci. Tedy spíše prospěšné a neprospěšné.“ Další chvíle ticha. „Galatíková, co chcete v životě dělat? Co chcete dělat, abychom s vámi mohli být spokojení?“

Co chci dělat? Co tak asi mám chtít dělat? Samozřejmě, že jsem četla seznamy povolených a nepovolených povolání, ale ta, která by se mi aspoň trochu zamlouvala, vždycky patřila do nepovolených a chtít dělat něco takového by se rovnalo okázalé sebevraždě. Byla bych nepotřebná přítěž nebo lépe: „neprospěšná přítěž“. Kolik nocí jsem kvůli tomu trudně probděla? Za poslední rok z těch patnácti snad každou. Je jasné, že pak ze mě neměli radost.

Teď konečně čas vypršel. Já se nijak nerozhodla a co se mnou bude? „Co s vámi bude, když jste se nerozhodla? Tohle půjde do záznamů, Galatíková. Nicméně vám něco musíme přidělit.“ Hlas se odmlčel a listoval seznamy. „Aha, tak vy půjdete... půjdete pracovat jako asistentka do chemické laboratoře. Přece si nemyslíte, že vás pošleme s vaší hlavou vytírat podlahy?“ Ale ne! NE! Jen to ne! To nejhorší, co mi mohli udělat! „Pěkně na... padesát let, tak.“ Dodal hlas. „Jděte!“ Dveře napravo už mě čekaly. Dveře, kterými jsem přišla, se samy od sebe otevřely a hlas do nich vyštěkl cosi jako „Berger!“.