Příběh slepce a jeho ženy

Nedávno jsem přečetla povídku nebo snad úvahu o tom, jak někdo zahlédl z okna 2 staré lidi, jak jdou do sebe zavěšeni městem. Tento výjev vyvolal u náhodného pozorovatele, tedy autora, trochu nostalgický pocit obdivu, uznání a něhy. Zamyšlení se nad tím, které hodnoty jsou v životě důležité a jak to všechno bude ve stáří.
Zkusím v načatém příběhu pokračovat. Jdu po té ulici také, ulice je na okraji města a vede do polí.Je příjemné počasí a volný den. Před sebou vidím 2 staré lidi, jsou na procházce, pán má v ruce bílou hůl a paní ho jemně podpírá. Pomalu je doháním, mluví spolu a já už slyším, co říkají.
,,No snaž se s tou holí trošku, třeba tě nebudu pořád vodit! Prostě jsi slepý a s tím už nic nenaděláš. To je život, nějaká spravedlnost asi existuje, nakonec. Myslíš, že já jsem to měla s tebou lehký? Víš, nakonec nejhorších bylo prvních 20 let.Jak jsem tě někdy nenáviděla, nemohla jsem tě vystát, všimnul sis vůbec? Mluvit jsem o tom nesměla. Ale teď mě budeš poslouchat.“
Radši přidávám do kroku a předcházím je.Jsem přiznám trochu zaskočená a to jsem ještě v tou dobu neznala tu úvodní povídku. Taky je mi trochu trapně, protože to je dost intimní rozhovor. Ale jsem i dost zvědavá, takže si ty lidi prohlížím, pán je docela štramák, tváří se nevyzpytatelně a soustředěně klepe holí. Paní rozkládá a vůbec nevidí, že nejsou sami. Svět kolem nich vlastně jako by nebyl, jsou jenom oni dva. Jdu dál a za chvíli je už neslyším. Slova té paní mi ale stále znějí v uších, nečekala jsem, že uslyším něco takového. Zastavím se a ohlédnu . Vidím je, jak se ke mně z dálky blíží, přimknuti k sobě, manželé, kteří spolu zestárli.
Takže, jak to vlastně bylo? Ona ho velmi milovala, asi víc než on ji. Byla šťastná, že si ji nakonec vzal, musela mu slíbit, že se o něj postará. Byl to frajer, holky na něj letěly a on si nakonec vybral ji. Starala se a jak ráda. Jenže všechno muselo být podle něho, byla mu vděčná, ale pro něho byla i vděčnost jakoby samozřejmá. A musela mlčet, zatnout zuby a brečet do polštáře, protože nářky a slabost on nesnášel. Jakoby ji ani neviděl, jakoby byl slepý. Ale zvykla si, roky to pomalu přebolelo, pravda, trochu zlhostejněla, našla si úniky, čím déle byli spolu, tím to šlo lépe, každý vztah přece časem zevšední a oni se přece skoro nehádali, dokázali spolu jít životem. U oltáře si slíbili, že budou spolu v nemoci i ve stáří. Přišlo obojí, stáří i nemoc. Ne vždy nemoc lidi sblíží. Jasně, on byl vždy trochu sobec, to pro něj na konci života nebylo překvapení. Měl svou práci a doma očekával dokonalý servis, potřeboval rozumnou ženu, která ho bude podporovat, proto si ji vzal. Ona mu byla dobrou ženou, plnila jeho očekávání. Pravda, byla až moc tichá, nenápadná, jakoby bez vlastního názoru. Ale toleroval to, nakonec ani on nebyl bez chyby. Vlastně mu chybělo trochu toho vzruchu, nějaký adrenalin ve vztahu. Vlastně to vidí až teď. Když se změnila. Jak se mohla tak změnit, kde se to v ní bere? A jak to má v hlavě srovnané a nebojí se na něj zvýšit hlas, poslední co by potřeboval bylo, aby se té jeho slepoty bála a litovala ho. Ženil se tak trochu z rozumu a vybral si dobře..To už je jednou jasné.
Poslouchat cizí hovory je neslušné. Ale více méně to děláme všichni. Někdy je to inspirativní. Jako třeba v mém příběhu.