Tři tváře

Nebudu tady dnes říkat jaká je láska…tuhle etapu svého života mám, doufám, už za sebou.
Bylo to období pláče, ale i velké radosti, kdy jsem s velkou radostí popisovala jaká je. Vymýšlela jsem povídky, básničky v tomhle stylu… „Když si mě políbil na rty, cítila jsem jak praskají ledové kry, bla bla….Ale jak říkám nebudu tady popisovat lásku, tohle udělalo už hodně lidí tady. Já jen řeknu, že láska má dvě tváře..možná tři…možná…

První tvář:
„Ahoj Petře!“ Zavolala jsem na mou lásku, když vycházel ze školy.
„Ahoj! Jak ses dneska máš?“ Sjel mě zvědavým pohledem.
„To víš…úplně skvěle,“ mrkala jsem očima víc než kdy jindy, aby mu neušlo, že to byla ironie „a co ty?“
„No, užívám si obrázek, na který se teď dívám-té nejkrásnější holky, jakou jsem kdy viděl…takže, se mám skvěle.“ Objala jsem ho a dala pusu. Zavřela jsem oči abych si mohla vychutnat tenhle okamžik nerušeného štěstí.
Po chvilce se odtáhl a zeptal se: „Za co to bylo?“
„Za to že jsi…nevím co bych dělala, kdybych tě neměla.“ Propletla jsem své prsty do jeho a šli jsme v ruku v ruce, pryč.

Ach jo…no jo…to jsem si užívala. Žádné slzy, žádný pláč. Jen radost a láska.

Druhá tvář:
Zahnu za roh, jo…tady by to přece mělo být. Hmm…on nikde. Divný. Vždyť jsem se domlouvali. No tak ho prozvoním.
Vytáčím jeho číslo. Za rohem se ozve jeho vyzvánění. Usměji se a pomalým krokem jdu. Najednou jsem uslyšela: Nezdvihej to.
Nastražila jsem uši…ten hlas, vyzvánění. Mohla to být náhoda.
Zajdu tedy za roh a v tom…. „Petře…Pavlo…“ V tom se ty hrdličky od sebe odtrhnou a šokovaně se na mě podívají. „No…jak vás tak vidím, nebudu vás rušit.“ Řekla jsem hlasem pevným jako skála.
„Není to tak jak si myslíš, já…on…“ Sjedu ji zlostným pohledem.
„Ušetři mě, Pavlo.“ Už jsem cítila jak se mi do očí hrnou slzy. Utekla jsem…

Njn...moje nej kami a on. Můj kluk…bývalý. Já jsem byla tak hloupá a naivní a ještě jednou, blbá! Co jsem si myslela?! No nic…jak už jsem řekla-je to za mnou.
Nebudu si tady vylívat srdíčko a přemýšlet, co kdybych udělala něco jinak? A i kdyby…změnilo by to vůbec něco? Ne. Sakra, vůbec ne!
……..vzpomínám……
-„Ahoj jsem Pavla.“
-„Čau, Petr.“
-„Ahoj Péťo.“
-„Co dneska Pájo podniknem?“
-„Nechtěla bys se mnou chodit?“
-„Tomáš je skvělý, máš štěstí.“
- „Jo, Petr je jak můj vysněný princ na bílém koni.“
-„Závidím ti.“

-„Mirko, mám tě hrozně rád!“

KECY! To všechno byly jenom kecy! Oba dva mě zradili…oba.
Měla bych jim odpustit?

Třetí tvář:
„Ahoj jsem Pavla.“ Hmm …možná budeme kamošky.
„Čau, Petr.“ Wow…pomyslela jsem si.
Zrovna jsme se představovali, protože všichni tady byli noví. Byli jsme na gymplu. Všichni jsme šli z devítky.
Za několik měsíců jsme s několika lidmi udělali menší partičku. Bylo to super. Atmosféra byla super, nikdo se nehádal a tak dál a tak dál…
Prostě jsme byli kamarádi…nic víc, nic míň.

………kamarádi….. kamarádi zůstávají, ale co když se z kamarádství vyvine něco většího?
Stojí to vůbec za ten risk? Že se pak nějak pohádáte a tím ztratíte minulého přítele, nebo v mém případě dva kamarády? Možná by se to dalo nějak urovnat, ale…o tom silně pochybuji… a stejně. Moc bych jim už nedůvěřovala, jako před tím.

Bez lásky, by nebylo kamarádství.

Tři tváře…existuje i čtvrtá?