Co je vám do toho?

K hlavě mi přilétla vlaštovka. Prý nositelka šťastných zpráv! A já ji uchopila jemně do ruky a zmuchlala se vším vztekem, co se ve mně hromadil. Vy jste se zasmáli, že prý směšné je mé počínaní… Blázni! A ty ses otočil, "pohladil" mě po noze se slovy: „Z toho si nic nedělej…“ Jako kdyby se to stalo před chvílí, vidím jak jsem se otočila s nasupeným výrazem a hrubě tě umlčela: „Drž hubu…“ s vysílením. A bylo po iluzi „křehké a slabé dívenky“. Asi jsem tě zklamala, ale co ty víš proč?!
Myslíš, že to ta nevinná vlaštovka setřela úsměv z mojí tváře? Ne, ona se jen stala prostředníkem k vyvrcholení tajeného vzteku. Pravda, s odstupem času sleduji, jak doopravdy směšné bylo mé jednání. V té chvíli jsem ale měla pocit, že už nezvládnu být tou bezstarostnou holkou, co se chová vždy „správně“. Už se dál nemůžu přetvařovat, ztrácím tím svou identitu!
Co je vám do toho, že nehnutě sedím v lavici, jsem potichu a promlouvám jen tehdy, když se to po mě vyžaduje? Když sousedka mi v lavici vypráví s impertinentním smíchem zážitky svého „dětského“ života, tak blazeovaným úsměvem dám najevo, že ji poslouchám a dám tak průchod jejím dalším směšným myšlenkám.
Možná jsem jako ta „divná Ali“, co bláznivě si pobrukuje. Nebo jako Jarda, co vášnivě diskutuje. Možná jsem jako matikář, co zaseklé má kalhoty. Nebo jako Kaša, co stěžuje si na nohy. Oni jsou stejní jako my, copak to nechápete?! I oni řeší své každodenní problémy. Jen se snažím pochopit, proč to děláte. Proč je nadřazeným způsobem pomlouváte, zesměšňujete?! Museli projít nelehkým životem, který na nás teprve čeká – na každého z nás! Nemáte právo, do očí se jim smát!
Já jsem jen ta „bezvýznamná“ vzadu, co myšlenky své ukrývá.
Nebýt té osudné vlaštovky, možná bych pro vás nickou zůstala. Nemám se čemu divit, když myšlenkám svým nedám průchod pod světlem.
Co je vám do toho, že mi srdce krvácí víc a víc s každým dalším pohledem do tváří mě tolik známých? Ano, do vašich… Co je vám do toho, že mé zdraví si se mnou zahrává každým okamžikem nového dne? Pravda sedm operací možná nestačí. Pro jiného je sedmička šťastné číslo, já však mám pocit, že mě umučí… Co je vám do toho, že příšerný mám strach,a proto takhle bloumám jako v snách?! Co je vám do toho, že život mi přestává dávat smysl a já jen trpím každou minutou?! V rukách a nohách mám třes, strachu?, to netuším… Možná ten trpký
nádech života svým způsobem nesnáším…
A tys řekl:“ Z toho si nic nedělej.“ Omlouvám se za mou „trochu“ krutou odpověď, ale nevíš o mě nic, stejně jako já o tobě… Tak mě nesuď, nedělej, že mě máš přečtenou…
Možná jsem „divná“, ale můj život se odehrává v mých myšlenkách, do kterých nechci abyste zasahovali, tak to nedělejte… Možná bych jen chtěla, ať poznáte pravou hodnotu života – mého i vašeho.
Připadám vám navenek vyrovnaná?! Omyl… Ať žije přetvářka!