Ano či ne

Ano či ne?!?
Černovlasá, téměř osmnáctiletá dívka seděla v čekárně gynekologické ambulance a její tvář byla bílá jako stěna za ní. Snažila se vyrovnat s novinou, která jí byla oznámená: čeká dítě! Myslela si to, ale stále doufala, že to není pravda… Co bude dělat? Vždyť se stěží postará o sobe, natož ještě o malé dítě, které bude potřebovat neustálou péči. Nemá dokončenou školu a její rodina je přísně věřící, takže ji ihned odsoudí, protože nemá ještě vdaná. K tomu jí před pár týdny opustil její přítel, takže s jeho pomocí při výchově nemohla počítat, jak ho znala, tak se k ní nebude vůbec hlásit. Vlastně jí toto zase až tak nevadilo, kdyby s ním zůstala, jen by se hádali a bylo by to pro všechny to nejhorší řešení. Ne, pro všechny ne, její rodiče by byli spokojení, protože by měla manžela, nemuseli by se bát ukázat v kostele a nepomlouvala je každá druhá vesnická drbna. Jak to jen nenáviděla! Ty předsudky, všichni se jen snažili, aby vypadali před ostatními dobře a navenek to byla ta ideální fungující rodina, ale když se nikdo nedíval, najednou nastaly hádky a problémy! Všechno to byla jen hloupá přetvářka a divadlo pro lidi… Rozhodla se, že si to malé nechá, vždyť mít dítě není tragédie a už je její součástí!
Když se z toho šoku vzpamatovala, tak se pomalým krokem vydala do školy, kde měla strávit další tři hodiny svého času. Chovala se jako obvykle, pečlivě si zapisovala všechno, co jí učitelé pověděli a povídali s kamarádkami. Do konce studia jí chyběl jen půl roku, takže si byla jistá, že to zvládne. K tomu tyhle holky, se kterými se teď baví, jí určitě pomůžou, kdyby potřebovala…
Prvních pár týdnů si nikdo nevšiml, že se něco děje, ale pak když se jí začalo zakulacovat bříško, musela jít s pravdou ven a vše tehdy přiznala. Jak očekávala, od nikoho se jí nedostalo podpory, celá rodina na ni hleděla skrz prsty a rodiče plakali a naříkali: „ Jak jsi nám to mohla udělat? Jak teď budeme vypadat?“
Jejich slova jí ranila, nezajímali se, čí to dítě je, jestli bude v pořádku, ale zajímalo je jen, jak budou vypadat před ostatními na vesnici! Bylo jí z toho špatně… A tehdy poprvé pomyslela na to, zda přeci jen tehdy nebylo lepší nechat si to dítě vzít. Byl by klid, měla by své jistoty u rodičů (sice někdy přísných a staromódních), ale nehádali by se a žili by v relativním klidu.
Když se vedení školy dozvědělo, že je těhotná, nebyli z toho nadšení, ale nemohli s tím nic dělat a taky to nebyla jejich věc. Učitelé ji litovali, věděli, jak velká zodpovědnost s dítětem přichází. Ostatní studenti (včetně jejích přátel) se jí štítili jako by měla lepru, ukazovali si na ni prstem a bavili se na její účet. Bylo jí to líto, všichni, kterým věřila, jí opustili. Cítila se tak sama a přesto nebyla, pod srdcem nosila ještě nenarozené dítě, které dávalo o své existenci vědět občasnými pohyby, ze kterých měla radost. Těšila by se na to maličké ještě více, kdyby bylo později a nebo jí někdo psychicky podpořil, takhle toho na ní bylo příliš. Proto se nesmíme divit, když to již jednoho dne nevydržela a spolykala prášky.
Dlouho se rozmýšlela, zda sebevraždu spáchat či ne. Měla strach, bála se toho, co bude potom. A k tomu když zemře ona, tak i to dítě, které se má tak čile k světu. Seděla na posteli a jen tak zírala do zdi a při tom jí po tvářích stékaly vodopády slz. Když se otevřely dveře do jejího pokoje, v srdci ji vysvitla naděje, že někdo přišel kvůli ní. Ale ta hned pohasla, když do pokoje vešla jen sestra, která prohodila ironickou poznámku na její hloupost a stav a zase zmizela kdo ví kde. To dívce nepomohlo, naopak… Potřebovala pomoct a povzbudit, místo toho jí její mladší sestřička úplně dorazila. Teď již byla odhodlaná ukončit tento život, i když jí to bylo líto, měla to tady ráda. Když zapíjela pilulky čistou vodou, už nemohla plakat, došly jí slzy, ale v srdci cítila obrovskou prázdnotu a bolest: nechtěla zemřít, ale okolnosti a lidé okolo ní jí k tomu donutili. Když usínala ve své posteli, tak se po dlouhé době cítila zase svobodná a volná, nic jí netížilo, všechny starosti odpluly a byla jen tma…
Všichni mluvili o té hrozné tragédii, ale nikdo se jí před tím nezeptal, zda nepotřebuje pomoct. Rodiče si teprve později uvědomili svou chybu a poznali, že to vše mohlo být jinak. Kdyby se o ni více zajímali a podali jí pomocnou ruku, tak by tady teď jejich dcera i s dítětem byli živí. Nevšímavost okolí a předsudky donutily dívku k sebevraždě. Nebylo to zbytečné?