Počítání bláznů

David mě poprosil, abych něco napsal. Zná pár lidí, které by to mohlo zajímat. Mně to tak zajímavé nepřipadá, ale David je hodný kluk a tak jsem si řekl, že to pro něj udělám. A kdoví, třeba opravdu někoho zná a ten si to přečte.
Dostal jsem na to od něj několik bílých čtvrtek. Bílých jako sněhové vločky, které začaly nedávno padat. To si Země obléká zimní kabát, aby jí nebylo chladno a na jaře mohla rychle rozkvést.
Pozoruji, jak padají, jedna po druhé, celý den a snažím se je spočítat. Je to tak velké číslo, že by se nevešlo ani na všechny čtvrtky, které jsem dostal a tak ho sem radši psát nebudu.
Dokážete si představit, jak je to číslo velké? Nedokážete, viďte? Nemáte čas počítat sněhové vločky. Víte, jak to vím? Ptal jsem se když začaly padat. Pana doktora, sestřiček, pana uklízeče, který nám tu každý večer na chodbě zpívá.
Není vidět, jen přibližující a pak oddalující se hlas za bílými dveřmi. Zpívá krásně, ale smutně. Vždycky mě rozpláče. Musím ale plakat tiše, nesmí to nikdo slyšet, nechci aby kvůli mně přestal.
Když odejde, vrátím se zpátky k oknu a snažím se pokračovat v počítání, ale je to těžké, proti lampě se vločky třpytí a mají tak krásné barvy, že zapomínám, kde jsem v počítání skončil.
Pak už bývám tak unaven, že usnu. A to pak přestanu počítat a ráno je mi z toho smutno, protože nevím kolik jsem jich propásl. Ale mám plán, až nás nechají zase procházet po chodbě, řeknu někomu jestli by nechtěl počítat se mnou. Střídali bychom se a nakonec bychom věděli naprosto přesné číslo. To by bylo úžasné, protože bych to mohl konečně dokázat.
Už jsem tu tak dlouho a ještě tu dlouho budu. Dokud je nenapočítám všechny, nemůžu odejít. Je to strašně důležité, jedině tak je přesvědčím. Potřebují důkaz, nestačí jim, že jim to pořád opakuji. Potřebují své hmatatelné cosi, jedině pak budou věřit.
Stejně si myslím, že nakonec, až jim to číslo dám, zahodí ho. Chvíli se to možná budou snažit ověřit, ale pak se na to vykašlou. Vidím jim to na očích, když s nimi mluvím. Zkoušel jsem to všemi způsoby, po dobrém, po zlém, mluvil jsem potichu a taky jsem na ně křičel, za to se stydím, ale už jsem byl opravdu v koncích. Nakonec mě napadlo je spočítat a dát jim jen to číslo.
Beze slov.
Ať si s tím poradí. Jsou na to chytří dost. (Alespoň to říkají, že jsou chytřejší než já)

A já se pak budu usmívat a řeknu:
„Vidíte, a vy jste mi nevěřili, když jsem říkal, že sněhové vločky jsou vlastně duše hodných lidí, kteří nás chodí v zimě navštěvovat.“

A pak budu konečně moct jít. Ale zatím musím zůstat, musím počítat, je jich strašně moc, ale já to dokážu. A když se mi to nepodaří tuhle zimu, příští rok to zkusím znovu.
A znovu.
A znovu.
A znovu.
A znovu.
A znovu.
A znovu.

***
(Poznámka: Zde byl originální text přerušen, protože se na zbylých bílých čtvrtkách opakoval stále dokola.)
***