Za minutu dvanáct

„Zdravíčko, pane kolego.“
„Dobrý večer, jak se Vám daří?“
„No tak, teď už to docela jde.“
„Copak? Ono to nešlo?“
„Ale jo, šlo. No, hlavně muselo, že jo. Ale bylo to docela dlouhý a už jsem rád, že jsem na konci.“
„Já musím přiznat, že jsem velmi rozrušen. Je to pro mne všechno nové. Jaký byl Váš začátek, vzpomínáte si?“
„Matně. Vono to bylo v hroznym spěchu. Ten přede mnou si balil věci na poslední chvíli.“
„Vážně? Já myslel, že podle pravidel bychom měli být připraveni od rána.“
„No jo, podle pravidel. Takhle jsem mluvil tehdá taky. Hm. Jak bych Vám to jen… Až to převezmete, uvidíte, že to s těmi pravidly není za tak horký. Já bych naopak řekl, že se na to nedají žádná pravidla aplikovat.“
„Nepovídejte. Trochu mne děsíte, opravdu žádná?“
„Ale tak žádná, to zas ne. Něco platí a snad ještě nějakou chvíli platit bude. Ale to jsou ty obecný, s událostma je to horší, jako na horský dráze. Furt něco. A když si myslíte, že už bude klid… Bum! A máte to.“
„Co?“
„Pohromu. To se občas valí jako lavina, že se to nestíhá odrážet.“
„A kolik jich mám očekávat? Těch pohrom.“
„Ale pane kolego, nebuďte naivní. Ty se přece neopakují. I když některý jsou si velmi podobný.“
„Máte nějaký tip, jak eventuelně reagovat? Víte… mám na mysli, jak se zachovat.“
„No, poradil bych Vám, neprotahujte zbytečně politický kauzy. Nebo vůbec, jakýkoliv kauzy. Lidi to nemaj rádi.“
„Kauzy, to je co?“
„Aha. No, tak na to nemáme čas. To Vám opravdu nestačím vysvětlit. Jen až to příde, vzpomeňte si, a moc to neprotahujte.“
„Dobře. Co ještě?“
„No, tak třeba jestli bude řádit nějakej živel, tak se ho snažte zlikvidovat co nejdřív. To dělá hroznou paseku. Mezi lidma, zvířatama, rostlinama a vůbec. Taky se to blbě uklízí. Na druhou stranu, vzpomínám si, že je vidět jak umějí bejt lidi spolu. Taky uměj pěkně řádit a bejt zlí, ale většinou Vás překvapí, docela jsem si je za tu dobu oblíbil.“
„Dobře, mám poznamenáno.“
„Taky bych Vám poradil, chce to hodně klidu. Spousta na Vás bude často nadávat, berte to s rezervou, nadávají takhle pořád. To víte, je jich moc a nemůže bejt šťastnej každej. Taky jich hodně umře, nebuďte proto smutnej, vono se jich taky strašně narodí.“
„Dobře. Ještě něco?“
„Já myslim, že je to všechno. Obecně, netlačte na ně moc, ale zase to nepřehánějte, ať si na to nezvyknou. Třeba ten po Vás bude ras a co potom. No a pak už to znáte sám. Třistašedesátpět dní, dvanáct měsíců, čtyři období, ale to už Vás všechno učili v přípravě, že jo.“
„Ano.“
„Dobře. Takže kolego, už mi to odpočítávaj, slyšíte je?“
„Slyším, hrozně křičí.“
„No to jo, jsou rádi, že se mě zbavujou. A přitom jsem zas tak hroznej nebyl. Vidíte? A Vám připíjejí, a to Vás ještě ani neznaj. To voni dělaj každýmu novýmu ve vedení, a pak čuměj. Ale to už poznáte sám. Tak kolegáčku, půjdu.“
„Nechcete se ještě zdržet?“
„Nemůžu, takhle to nechodí a Vy to víte.“
„Vím. Dobře kolego, bylo mi potěšením se s Vámi setkat. Byl jste dobrým rokem.“
„Děkuji. A Vy se pokuste být lepším než já.“
„Udělám pro to vše.“
„Dobře. Tak, kolego, loučím se.“
„Tak na Vás, naposledy…“
„Prosím?“
„Říkám, že Vám připíjím…“
„Cože? Neslyším, ty petardy a ten řev, jak paviáni…“
„NA VAŠE ZDRAVÍ!“
„Jo ták. Ne kolego, tohle už je na VAŠE zdraví.“