Divadelní hra - ŠVÁB NA MOZKU Závěr

OSOBY A OBSAZENÍ:

Děda Hadraba (82 let) - starší dvojník Vlastimila Brodského + šedovlasý dvojník Antonia Banderase
krásná vnučka Zdenička (28 let) - Eva Šikovná
Honza (30 let, manžel vnučky) - Pavel Liška
kamarádi dědka:
Václav (geolog a klimatolog, 45 let) - Václav Vydra
Vojta (entomolog a filozof, 40 let) - Jaroslav Dušek
krásná servírka Boženka - paní učitelová
ohyzdná sousedka baba Hanousková - Zdenek Srstka

Forbína – Václav a Vojta před oponou vysvětlují kvazary (dříve kvasary), v ději postupně rozhodující. Divák by měl vědět, že ve hře nejde o sex, ale o vědu (pozn. režiséra). Nutno v sále zavřít dveře a udržet diváka (pozn. autora).

Vojta: „Málem jste byli svědky toho, jak vzniká život. Ale máme pro vás mnohem zajímavější informace. Přátelé, co víme o Vesmíru? O galaxiích, kvazarech?“
Václav: „Poslední výzkumy s kosmickým dalekohledem naznačují, že velice hmotná černá díra sedí ve středu snad každé velké galaxie. Zdá se dokonce, že čím hmotnější je celá galaxie, tím hmotnější je centrální černá díra — ale tahle statistika je zatím neúplná a pro mne nepříliš přesvědčivá. Naše Galaxie patří mezi velké (i když ne obrovské), ale její černá díra — pokud vůbec existuje — se odhaduje jen na několik (2?) milionů slunečních hmot. Přitom ale o sobě nedává vědět, zřejmě proto, že chybí přísun materiálu. Mnohé galaxie mají černé díry o hmotnosti několika set milionů sluncí, a u několika mohutných (většinou eliptických) galaxií to jsou až miliardy sluncí.
Vojta: „Víme nyní, že kvazary sedí v centru některých galaxií. Kdy se pokojná černá díra stane kvazarem? Zřejmě tehdy, když má pravidelný velký přísun materiálu do akrečního disku. A teď přijde moc zajímavý fakt: v našem širším okolí ve vesmíru jsou kvazary převelice vzácné. Většina kvazarů je daleko, což znamená, že existovaly, když vesmír byl starý jen asi 2 – 4 miliardy let. Nejsou skoro vůbec žádné ještě vzdálenější kvazary, a málo je jich blíže k nám. Kvazary jsou něco jako dinosauři vesmíru: jednou se objevily, rozmnožily se, a zase vymizely. Můžeme se dohadovat proč.“
Václav: „V dávné minulosti měla naše Galaxie a jí podobné daleko více plynu a prachu než nyní: černá díra uprostřed měla daleko větší šanci na pravidelný přísun materiálu. A ještě jedna, možná ještě důležitější skutečnost: Tehdy, nedlouho po vzniku vesmíru, byly si galaxie mnohem blíže než nyní, kdy je rozpínání rozhání od sebe. I dnes pozorujeme srážky galaxií. Tehdy musely být mnohem častější. Při takové srážce jsou daleko lepší podmínky k vytvoření mohutné černé díry a daleko lepší podmínky pro přísun potravy. Skutečně, mnohé snímky kvazarů nyní ukazují, že jejich „mateřské galaxie“ prodělávají mohutné kosmické srážky. Tedy prodělávaly. To už je dávno. Žijeme v poměrně pokojném vesmíru a v pokojné galaxii. Kéž bychom také žili v pokojné, nenásilnické lidské společnosti!“
Vojta: „Přátelé, ptáte se, proč vám to tady vykládáme? ...sami nevíme.“
Václav: „Ne, neodcházejte! Uvidíte, že tyto znalosti se vám neztratí. A když ano, nedá se nic dělat...“

(Vojta s Václavem odcházejí, otevírá se opona.)

Nová scéna: Městský parčík, improvizované pískoviště, na něm půjčené místní děti (živé), na lavičce sedí děda-Banderas s Boženkou. Improvizují chování milenců. Nad nimi přeletí dřevěný čáp.

Boženka: „Milane, chtěl bys mít děti?“
Děda-Milan-Banderas (dále jen Milan): „Mám 23 pravnoučat.“
Boženka: „Já myslím se mnou...“
Milan: „Rozhodně mám v úmyslu na tom dělat.“
Boženka: „Myslíš, že máš ve dvaaosmdesáti zdravé spermie?“
Milan: „Už jsem s nimi třicet let nemluvil.“
(Nastala chvilka mlčení. Zvukař použije z archivu zvuky cvrčků, trylky ptáčků, žádné troubení slonů jako minule.)
Boženka: (Zavzdychá.) „Povídej mi o kvazarech.“
Milan: „Vždyť to nikoho nezajímá.“
Boženka: „Ale zajímá.“
Milan: (Vstane z lavičky a dojde na kraj jeviště. Hlasitě se zeptá lidí v hledišti:) „Zajímají někoho kvazary?“
Z hlediště se ozve předpokládaný řev: „Nééé... jdi s tím do hajzlu... Nepruď!!!“
Milan: (Vrátí se zpátky na lavičku, políbí Boženku a rukou jí zajede pod sukénku.) „Lidi dneska zajímají jiné věci.“
Boženka: „Jsou tu děti. Půjdeme ke mně, nebo k tobě?“
Milan: „Uklízel jsem a mám dokonce vyvětráno, můžeme jít ke mně. Rád bych ti představil sousedku Hanouskovou.“
Boženka: „A proč?“
Milan: „Protože něco takového jsi ještě neviděla. Ona vypadá jako Srstka.“

Dřevěný čáp přeletí scénu zase nazpátek. Vyřezal ho synovec režiséra - proti tomu se bohužel nedá nic dělat. – Stmívačka. Tma. Změna jeviště.

Jsme opět v kavárně. Šero. Na dveřích visí cedule SANITÁRNÍ DEN. Za stolkem, v ponurém šeru, sedí Boženka, Vojta a Václav. Dlouhá chvíle napětí. Zvukař pustí ponurou hudbu od Richarda Wagnera. Ne od Karla Vágnera, jako posledně.

Václav: „Ale funus to byl pěknej.“
Vojta: „Moc.“
Boženka: „Do smrti si budu vyčítat, že jsem ho dorazila.“
Vojta: „Božka, já ti teda něco řeknu. My všichni ho máme v paměti jako vědce a dobrýho kamaráda, ale jeho největší a poslední přání bylo, udělat ti děťátko.“
Boženka: „Fakt?“
Václav: „Vojta má pravdu, Boženko. Chtěl, aby jednou někdo odvážný Klause v prezidenském křesle vystřídal.“
Boženka: „Ale já ještě ani nevím jestli jsem těhotná, a on už věděl, že se změní ústava a Klaus se stane doživotním prezidentem?“
Vojta: „Jo... měl vidiny, které se vždycky vyplnily.“ (Chvíle smutného ticha.)
Václav: „Má pěknou urnu.“
Boženka: „Nechtěli ji udělat. Ale já jsem jim vyprávěla jak dědek žil... jak byl zvědavej. Nakonec podlehli a dědek má co chtěl. (Osvětlovač najede boďákem za pult a najde mosazný předmět.) URNU S OKÝNKEM.“

KONEC

P.S. Pro Národní divadlo, nebo pro jiný ochotnický spolek, jsem ochoten celou hru přepsat. Ale bude to drahý.