Čekání na ... vlastně na nic

18:20
Stojím před vchodem. Všude kolem navlhlá tma, jediné světlo vydávají lampy. A jedna pořád bliká, což mě momentálně nijak nerozptyluje, jelikož mám co dělat s vlasama, které mi příjemný větřík neustále vytahuje zpoza uší. Přestává být příjemný, vlasy se mi lepí na lesk na rtech. Vítr s sebou kromě těhle nesnází přináší i vzdálenou atmosféru čehosi, co lechtá kolem žaludku. Vůně neznáma, odjinud. Ze stříšky nad hlavou skapává dešťová voda a vytváří u mých zašpiněných botasek kaluž. Ťapu do ní.

18:23
Teče mi do bot. Je možný, aby se ta mrňavá bezvýznamná kaluž u mých nohou během dvou minut proměnila v ničivý postrach všech semišových botasek od vietnamců? Jestli mi z nich sleze barva tak ... Reklamaci asi podat nemůžu.

18:24
Zkameněla mi noha! Překonám počáteční šok a zaplaším vtíravý pocit, že mi noha během té chvilky co jsem se zamyslela upadla a přešlápnu. Pro jistotu se opřu o roh zdi, abych při tom nekonečném čekání neusnula a nesekla sebou o zem. To by byla potupa, vsadím se, že by se tu pak jak na potvoru začali trousit sousedé.

18:26
Jako bych to neříkala. Jen co na chvíli už už zalomím, rozsvítí se ve vchodě světlo a ze dveří se hrne dvoumetrový vlasáč Venca z osmičky. Jakožto slušně vychovaní bývalí spolužáci na sebe houknem čau a věnujem si zdvořilostní krátký pohled.
Odlepím si vlasy z pusy a lustruju pohledem mokré červené dlažební kostky. Lampa zhasla.

18:27
Ten zpropadený vlhký vítr mi úplně zkroutil vlasy! Jiným lidem se to tak nedělá! Je možné, že mi ještě nevypadalo takové to miminkovské chmýří z novorozeneckého věku a nenahradily jej normální vlasy? Třeba je to nějaká metabolická vada. Měla bych s tím zajít k doktorovi.

18:29
Nikam nejdu, u doktora se teď vlastně platí.
Lampa se zas s blikáním rozsvítila. Skoro jsem si cvrnkla, pod lampou se zjevila ramenatá postava a zlověstným krokem kráčí směrem ke mě. Venca! Zaplať pámbu za něho.
"Na koho tu čekáš?" tlemí se.
"Na smrt ... " odtuším s úšklebkem.
"Tak čau!" Zařehní se a zapadne do vchodu. Patrně si myslí, že žertuju, ale ještě chvíli tady na mě bude fučet ten lezavý vítr, tak dostanu zánět ucha a umřu bolestí, protože nebudu moci jít k doktorovi, neboť se platí ... chjo, Julínku, Julínku, vidíš kajs to dotáh?!

18:33
Ok. Fajn. Uznávám, že chlapi občas nemaj vyvinutý smysl pro dochvilnost a že můj tatík je taky jen obyčejný chlap, ale co je moc, to je moc. Když se řekne, za pět minut jsem u baráku, tak by bylo vhodné tady opravdu za pět minut být. Ale ne, já už tady zapouštím kořeny asi ... no minimálně celou věčnost. Co když tady budu stát celou noc a kolem půjde nějaký pobuda a ... ???

18:34
Mám strach, že se v okolí potulují čarodějnice a dvě z nich pravděpodobně procházejí pod tou podezřele blikající lampou. Kolébají se pomalým kachním krokem a se svými strakatými šátky na hlavách a košíky v rukou vypadají celkem neškodně, ale třeba to je jen přetvářka. Snažím si je vrýt do paměti, měla bych si na ně dát bacha, co když jsou nebezpečné? Každopádně si někdy myslím, že by nebylo na škodu tady znova zavést inkvizici.

18:37
Nevidím!!! Jsem slepá!!! ... aha ... to mi jen vítr vehnal vlasy do levého oka, a na to pravé vidím tak špatně, že se tomu skoro nedá říkat vidění.

18:38
Z vedlejšího paneláku vychází Lukáš s taškou odpadků. Moment, taška odpadků? Znamená to, že tam bydlí, nebo co? Něco mi uniklo? Jakto?

18:39
Vrací se zpátky od pudlic. Když prochází pod lampou, zhasne a Lukáš leknutím nadskočí. Uchichtnu se a on si mě až teď všimne. Kývne na mě. Zkouším, jestli si bude myslet že jsem tu lampu zhasla já, když se budu tvářit zlověstně. Chci mu odpovědět na pozdrav, ale zrovna zafouká ten idiotský vítr, vlasy se mi dostanou do pusy a já se dusím. Lukáš jde do kolen a se smíchem vpochoduje do vchodu. Lampa se rozsvítila. Pozdě.

18:41
Na větvi jednoho zakrslého stromku se třepetá igeliťák, který tam nějaké inteligentní hovado pověsilo. Irituje mě to, ale nechce se mi jít ho sundat. Vím já, kdo na něj všechno hmatal?

18:43
Snažím se podle kroků vycházejících zpoza rohu uhádnout, jestli už konečně jde Ot. Trochu to s tím zpožděním přehání.

18:46
Konečně přišmatlal. Bravo. Už jsem si myslela, že tady fakticky zůstanu do rána. Vlasy už mám jako připlešatělá ovečka, zmuchlané, v očích i v puse a rozmazaly mi lesk po celém obličeji a napůl spím.
"No kde jsi? Jsem na tebe čekal na parkovišti," houkne na mě tatík podrázděně a vrazí mi do rukou tašku s nákupem, vážící nejméně metrák. Smůla. Říkal u vchodu, ne na parkovišti. Ale nemám chuť se přít, spolknu poznámku, že je nejen nedochvilný ale i nepřesný co se týče místa, a beze slova čapnu i druhou tašku a zapadnu do vchodu.