Nádraží

? Na nádraží
,,Kam to bude?“ozval se známý hlas
,,Libeň – zpáteční.“ Kam by to asi bylo. Každý den je to samý. Stejný. Libeň zpáteční. Posledních 8 let. Pořád Libeň zpáteční. Už by to taky mohla vědět….myslím si
Sedám si na dřevěnou lavici v čekárně. Kolem pořád ty stejný obličeje. Mladá Málková, co se se mnou někdy dá do řeči. Navrátil, co jen pokejvne hlavou a zas jde. Skálová, co jen kouká, ale pusu neotevře. Stejný ráno na nádraží. Je pátek a já vím, že v pondělí, to budou ty samý obličeje, ty samý bundy a kabáty. Ty stejný řeči.
Jako dneska. Přisedají si ke mně nějaký mladý holky. Byla já jsem taky taková? Vyblázněná? Mám chuť jí říct, že já asi taky taková byla, ale že život jí naučí. Taky jsem to chtěla jinak. Plká tady něco kamarádce, stěžuje si na kluka a já se musím v duchu smát…jasně taky jsem si to představovala jinak. Vlastně poslední dobou o tom hodně přemýšlím. Holka se má vdávat mladá, tak to má bejt. Moje máma se vdávala mladá a já to odmala chtěla. Vdát se a mít děti, malou panenku, co budu rozmazlovat ve velkym domě. K tomu chlapa, co mě pohladí když přijde večer z práce. Holka se má vdávat mladá, jinak uvadne jak utrhlý poupě, říkala moje babička. Jasně, holka se má vdávat mladá, říkala jsem si, když jsem v osmnácti nemohla dopnout svatební šaty. Má to tak bejt. Řekla jsem ano na národním výboru a za tejden si šla lehnout do špitálu s rizikovým těhotenstvím. Všechno bylo, jak mělo. Panenka se narodila a sen o domě vzal za svoje. Říkala jsem – začátky jsou těžký. Pro každýho. Nejsme v tom sami. Nejdřív sme se tísnili v tom krcálku u jeho rodičů, pak Vašek dostal byt. Přišla jsem si jak královna. Náš obývák, naše ložnice, naše koupelna. Všechno jsem si vysnila, i když jsem věděla, že na to nikdy nebudem mít. Chodila jsem s Vaškem po krámech a vybírala, co by se nám tam hodilo.
,, Počkej, za půl roku peníze budou….,“konejšil mě. Já mu věřila, on tomu taky věřil. Pak dostal místo mistra a já věděla, že nelhal. Byla jsem šťastná, jako nikdy….
Vašek byl v práci od nevidim do nevidim a pak se to stalo. Nezajištění bezpečnosti na pracovišti, nedodržení pracovního řádu, ublížení na zdraví z nedbalosti. Šlo to rychle. Ten chlap, na kterého to spadlo naštěstí přežil, ale Vašek dostal 10 měsíců bezpodmíněně. Sen dostal první trhlinu. Po tom, co u soudu řekli rozsudek, jsem chtěla umřít.
Snažila jsem se za ním jezdit, jak to šlo, ale s dítětem to šlo špatně. Hned co nastoupil trest, jsem zjistila, že jsem znova těhotná. Psala jsem mu o tom, co malá, o tom co u doktora a o všem možným, jen abych unikla těm pohledům lidí, co se mi smáli do očí a pomlouvali za zády. Kašlala jsem na ně.
Narodil se mi hošíček a za dva měsíce ho mohl vidět i táta. Poprvé. Chtěla jsem konečně všechny pohromadě v tom bytečku. Bylo mi jedno, že nemáme takový závěsy, co jsem si vysnila a tyhle jsou jen za zbytků látek. Šedý a nevlídný. Chtěla jsem, abysme byli všichni spolu…..Chtěla jsem vrátit to štěstí.
Vaška to změnilo. Bylo mi to jasný, čekala jsem to. Šedý a nevlídný se staly i dny. Nejdřív pozdní příchody domů. Vždycky pochodil stejně. O práci nemohl zavadit. Nikdo si nevezme chlapa, co teď vyšel z vězení. Nehraje roli, za co tam byl. Prostě se kouknou na váš výpis a oznámí, že nemají zájem. Tak to bylo pořád. Postupem času přestal hledat. Jen já myslela, že hledá.
Začali jsme hrát na schovávanou. Každý ráno chodil hledat jakoby práci, během dopoledne jsem hledala poschovávaný flašky. Stejně jsem je ale nenašla všechny. Nikdy. Vždycky jsem je našla pozdě – prázdný. Přišlo mi to marný.
Je už půl šestý a vlak by tu měl být. Otravný hlas oznámí půl hodiny zpoždění. Zůstávám sedět a dívám se na první nástupiště. Tam jsem stála ten večer, co na mě prvně vztáh ruku. Na nic jsem nečekala. Sbalila děti a hnala na nádraží. Volala jsem mámě. Choulila jsem se s dětma pod střechou a brečela mámě na rameno. Pak přijel vlak a já věděla, že do něj beztak nenastoupím. Nemohla jsem ho tam nechat. Otočila jsem se a šla zpátky.
Seděl u stolu, hlavu v dlaních a brečel. Slíbil, že už to nikdy neudělá a já zůstala. Nic už nebude jako dřív napadlo mě, když jsem ho viděla.
,, Pani, nemáte drobásek?“ Z přemýšlení mě vytrhne až hlas cizího muže. S odporem se na něj podívám. Co si myslíš, že jsem chodící podpora těhle žebráků jako seš ty? Dělat dneska může každej. To by se tak mohli vymlouvat všichni. Beztak je to verbeš, jen chlastaj.
,, Nechte mě.“ Vyhrknu a odcházím na nástupiště, jen aby mi dal bezdomovec pokoj.
Ještě za mnou něco křičí, ale to už jsem v podchodu. Po chvíli se ozve:,, Osobní vlak číslo ….“ A já odjíždím…

?

Sedm. Za chvíli bych měl jí do práce. Nechala mi tady svačinu, jako vždycky. Neměl jsem na to jí říct, že nikam nepudu. Což o mě? Já bych šel, ale není kam. Skřínku jsem si vyklidil, hned včera a papíry, co byly potřeba mám taky vyřízený.
Co jsem měl dělat? Karel za mnou přišel, hned jsem věděl, že to bude zlý. Chvíli jen tak přešlapoval a pak spustil. Bylo mu to blbý jako mě. Napadlo mě, že si to všechno moh odpustit, beztak už jsem věděl, co řekne. Přece jen mi přišlo, že je mu to líto. Dělali jsme spolu 11 let…
,,Hele, je mi to blbý, ale ze shora přišlo, že….“ Jasně snižujou stavy. Nemusel už ani pkračovat. Věděl jsem to, hned jak jsem ho viděl stát ve dveřích. Dlouho se o tom mluvilo. Padlo to na mě. Sbalil jsem si věci ze šatny a šel domů. Věra vařila večeři a já neměl na to, abych jí řek, že mě dneska vyhodili.
,, Co, žes přišel tak brzo?“
,, Skončili jsme dřív.“řek sem a ani neuvažoval. Chvíli jsem se na ni díval a napadlo mě, co si se mnou užila. Nejdřív basa a pak jsem nemoh najít práci. Díval jsem se, jak to všechno zvládá, jak se točí u vařiče a mluví s klukem, co přišel ze školy. Pamatuju si doby, když si ještě zpívala.Točila se s malým u sporáku a holka si hrála s panenkami. Smála se a já si toho nevážil. Ale pak to přešlo v broukání a nakonec se z toho stal kamenný výraz. Výraz žuly, výraz náhrobního kamene, co nikdo neudržuje, jen sem tam se objeví modřina. Už je to dávno…Myslel jsem, že když jsem přestal pít, vrátí se všechno. Nevrátilo. Pamatuju si její větu Nic nebude stejný jako dřív. Tehdy jsem myslel, že to není pravda. Nenapil jsem se 3 roky a nic se nevrátilo. Zůstal v ní chlad a já vim, že je to moje vina.
Dneska jí to musím říct, vim to. Stejně by na to přišla, nechci, aby se jí to doneslo od někoho jiného. Lidský řeči jsou zlý a občas jsou jak hadí jazyky.
,, Dášo, v kolik dneska přijede máma?“ ptám se dcery, která jde do školy.
,, Myslim čtyřkou.“
Půjdu jí naproti a aspoň jí pomůžu s taškama. Po cestě jí to řeknu…Další seknutí do náhrobku.

Stejnej smrad, stejnej bordel. Je to pořád to samý. V novinách psali, že proběhne rekonstrukce nádraží. Sliby, sliby, to je jediný co se v tomhle městě děje – slibuje. Ručička od hodin ukazuje už pomalu 4 a na tabuli svítí, že má 25 minut zpoždění.
,, Koho to nevidim.“ Slyšim známý hlas. Jen nerad se otáčím a vidim Mirka. Dávná historie, kamarád z mokré čtvrti.
,, Jak žiješ? Dlouho si s náma nebyl.“
Zdravím se s ním a říkám, že čekám na Věru.
,, Heleď, vlak má stejně zpoždění, pojď na jedno, pokecáme…“ nemám sílu vzdorovat. Chci se ho zbavit, a vim, že jedno pivo neuškodí. Na kuráž pomůže…

?

Sedím ve vlaku a pozoruju lidi kolem. Nějaká ženská vedle přes uličku se rozčiluje, že čekáme a vlak měl zpoždění. Co naděláš? Myslím si. Nejradši bych jí řekla ať sklapne. Měla jsem jet domů ve čtyři a nakonec jedu až šestou a tahle dáma nadává na 20 minut. Jede snad prvně vlakem, že neví, jaký to má zpoždění?
Choulím se do bundy a cítím, jak na mě jde spaní. Zavírám oči a jen slyším, že v Brodě někoho zajeli. To jsou ty lidi pitomý? To je každou chvilku, přitom podchod tam je, ale lidi lezou stejně přes koleje. To jim to za to stojí? Beztak jsou to nějaký vochlastové, co jen zevlujou kolem nádraží. Za chvíli, aby se tam člověk bál jít..
Z lehkého spánku mě vytrhne až zvonění mobilu. Chvíli se zmateně koukám z okna, abych zjistila, kde jsem, protože světelná tabule nad dveřmi ukazuje pořád Úvaly. Pak zjistím, že jsme už u Brodu. Vidím známou fabriku, známý světla města, který vídám den co den.
,, Ano, Dášo?“
,, Mami…kde seš?“ slyším ji strašně špatně.
,, Počkej, já už budu vystupovat, blbě tě slyšim, jsem ještě ve vlaku.“
,, Mami, táta….on…“ vyráží ze sebe mezi vzlyky.
,, Proboha, co se stalo?“ vyštěknu. Je mi jasné, že se něco přihodilo.
Stojím ve dveřích vlaku a slyším, jak začínají hlásit přijíždějící vlak. Slyším ji ještě hůř.
,, Táta…on, šel ti naproti a ….“zbytek už jen pláč.
Už jsem venku z vlaku, stojím na nádraží a najednou mi to došlo. Dávám mobil od ucha, ani nevím jestli zavěsila, nebo ne. Nepotřebuju už nic vědět.
Jsem tu sama, všichni už jsou v podchodu, možná, že jsou všichni už doma. Nevím, jak dlouho tu stojím. Je tu mrtvo. Jen na lavičce sedí ten muž z rána.