Hvězdné nebe nade mnou

Hvězdné nebe nade mnou
Je to tak spalující. Jako nekonečná touha po pocitu, o němž vím, že mě stejně pomalu zabíjí. Nemůžu si pomoct. Sedím na lavičce v parku a ruce se mi třesou. Moje tělo objímá zima. Strašně chladná, klepu se, pomalu si začínám myslet, že svět je mrazák, do kterýho mě někdo zavřel a teď se dívá, jak se ze mě stává mražená zelenina. Je teplá noc. Pravá letní, kdy slunce hřeje a vy se přitom můžete dívat na měsíc. Nedívám se. Místo toho objímám svoje kolena a uvažuju. Proč jsem takhle skončil…a taky proč je mi taková zima, když by bejt neměla.
Vzpomínám na mámu. Na to, jak mě vždycky objímala a kupovala mi lízátka, když jsem byl malej kluk. Jak se zlobila, když jsem nedojedl oběd, a dávala mi za vzor staršího bráchu, kterej pokaždý vylízal talíř. Pamatuju si, jak se jednou máma nevrátila domů a jak pak volali poldové, že ji porazilo auto. Že ji prostě nešlo pomoct. Táta se ten večer hrozným způsobem opil, dorazil uprostřed noci a vytáhl z postele mě i bráchu, oba ubulený, přičemž začal řvát, že to je naše vina. Oba nás příšerně zmlátil. Nezlobil jsem se na něj, asi to udělal, protože mu fakt bylo mámy líto.
Brácha se po měsíci odstěhoval do nějakýho činžáku. Tak brzo. Hrozně mě to sebralo. Chvíli po mámě mě opustil ještě brácha a nechal mě u nezodpovědnýho táty, z něhož se stal alkoholik.
Pomalu mi začalo docházet, že jestli se svým životem něco neudělám, brzo na tom budu hodně špatně. Jenže já nevěděl, co… Táta na mě kašlal, brácha byl rád, že vypad z baráku a máma?Tak tý jsem mohl leda tak donést kytku na mramorovej kámen. Ve škole to šlo čím dál hůř, z poloviny předmětů jsme propadal, i když jsem dřív patřil mezi premianty. Na co známky? Když se člověku rozpadne rodina, ztratí spoustu důvodů proč žít, i chuť se učit.
Často jsem sám brouzdal ulicemi, jen tak, bez podnětu, koupil jsem si v trafice cigára a dlouho posedával na mostě. Když jsem měl pořádnou depku,dokonce jsem uvažoval, jestli skočit dolů, ale asi jsem byl srab, nikdy jsem nenašel odvahu.
Svoje patnáctiny jsem se rozhodl oslavit v nějakým pořádnym podniku. Sešel jsem se s pár spolužáky a společně jsme se seznámili s nějakou cizí partou. Bylo to super. Ty lidi mi přišli naprosto v pohodě, nedělali si z ničeho hlavu. Nejlepší byl kluk, kterýmu se říkalo Carly. Měl vždycky takovej divnej pohled a působil, že je tak trochu mimo. Často míval vztek, ale pokaždé se dovedl něčím uklidnit. Vyprávěl vtipy a dovedl se jim smát s ohromnou vervou. Možná jsem ho obdivoval, nevím.
Brzo se stalo součástí mýho života navštěvování podobnejch podniků, hospod a diskoték. Našel jsem novou rodinu, všichni se chovali otevřeně a poslouchali problémy ostatních, i ty mý.
Táta se v tu dobu trochu vyhrabal ze svýho pití, dokonce si našel práci a vařil mi teplý večeře. Stejně jsem mu ale nemohl odpustit to, že se o mě takovou dobu nestaral. Místo domů jsem radši chodil mezi ty fajnový lidičky.
To, že jsem se stal součástí bandy začínajících feťáků nebo dokonce i těch dlouhodobejch, co byli na heráku, jsem se dozvěděl docela rychle. Nijak mi to ale nevadilo. Co drogy měnily na jejich povaze? Určitě nic. Do tý doby jsem ještě nemluvil s nikym, kdo by v tom jel. Byl to novej zážitek, poslouchal jsem jejich vyprávění a pomalu začínal žít z jejich příběhů. Připadaly mi báječný. Vnímal jsem, jak popisujou první šlehnutí,ten povznášející pocit, podle jejich slov. Co na tom, že vyprávěli, jak v tom jedou a nemůžou se toho zbavit? „Nemůžu se z toho vykopat,vždycky když se pokoušim přestat,je to jako pomalu umírat žízní..a pokaždé když si znovu dám, je to jako další lopata hlíny na můj hrob.“ říkal Carly. Nepřemýšlel jsem o tom, že když začnu, tak se z toho nedostanu. Ale myslím, že jsem si to nějak ve skrytu suše uvědomoval, jen jsem si to nechtěl připustit. Byl jsem neuváženej. Takovej malej chudáček
Zkusil jsem to. Pořád jsem myslel na to, že všichni z mojí party v něčem jedou. Namlouval jsem si, že jim to nijak neškodí, že to jsou suprový lidi, lidi bez starostí. A taky jsem nechtěl bejt jinej. Připadal jsem si hrozně nedotčeně mezi nima. Asi jako batole uprostřed předškoláků.
Potkal jsem jednu holku. Adriana se jmenovala. Ruce měla celý rozpíchaný a hrozně smutný oči. Díval jsem se, jak rozechvěle hledá místo na svým těle, kam by si mohla píchnout stříkačku. Byla nevrlá a hrozně nervózní. Řikal jsem si, jestli je takhle nervní každej, kdo má rozhnisaný nohy a ruce.
Takovej já nebudu, myslel jsem, když mi Carly balil do papírku bílej prášek.
„Měl bys nejdřív šňupat, jinak by to na tebe bylo poprvý moc silný.“ vysvětlil. Varovali mě. Všichni. Ale byli mou rodinou. Já se nechtěl lišit. Byli jedinou rodinou, co jsem měl.
Pocit, který přišel,.. můj první kontakt s pervitinem,byl jako bomba. Naplnilo mne to od hlavy k patám. Musel jsem mluvit, vyprávět, komukoli a cokoli.
Tančil jsem, nohy se pohybovaly samy od sebe, smích mi šel z hrdla úplně přirozeně. Najednou jsem zapomněl na to, že nemám mámu, že mě brácha opustil.Byl jsem v jiným světě. Stal jsem se součástí svý nový rodiny.
Carly, Adriana, Mike, Tom a další pro mě byli všechno. Domů jsem už skoro nechodil, pokaždé jsem se s tátou pohádal a on už zase začal pít. Vlastně jsem dolez jen, když jsme neměl prachy.
Drogy nebyly mou závislostí. Ještě jsem neměl absťák, byly pro mě jen takový odreagování, řikal jsem si, můžu s tim kdykoli přestat.
Ale nemohl jsem. Podle mě si tohle říká každej, kdo s tím začne, že může přestat. Dělá hrdinu, ale pak to prostě nejde. Ždímal jsem prachy i z bráchy, z kohokoli, kdo se našel. Sháněl jsem dávky i pro Adrianu, která byla spíš mrtvá než živá. Kdybychom se potkali v normálnim světě, mohl bych říct, že ji miluju. Ale mezi „náma“, to byla prostě jen moje holka, o kterou jsem se měl starat a lásku ji dokazovat perníkem. Pořád jsem na tom ještě nebyl tak zle jako ona, dovedl jsem vydržet bez pravidelný dávky.
Jeden večer zmizela. Zmizela a nechala mi dopis, že odchází. Do místa, kde nejsou drogy, psala, kde rostou kytičky a soucit teče proudem. Napsala, že mě má ráda a ať se na ni nezlobím. Nezlobil, já jsem chtěl jít za ní. Stalo se ze mě něco, co se nikdy stát nemělo. A nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl, co mě čeká. Alespoň úplně přesně ne. Je to jako se točit na kolotoči a přemejšlet, jestli se s váma utrhne nebo jestli vás zabije elektrickej proud. Jedno však máte jistý. Svůj konec. Jsem zatracenej srab. Přeju si žít a přitom jsem si vědomě vybral takovej život, kterej je možná lepší ukončit, ještě než začne.
Procházel jsem potemnělým parkem, třel si zmrzlé ruce. Nakonec jsem dosedl na lavičku.
Klepu se tady jako malý kotě. Kotě, který ví, že ho stejně lidi utopěj. Přišel jsem o mámu, brácha mě zavrhnul mojí vinou a táta na mě kašlal. Našel si novou ženskou a nikdy neprohlásil, že jsem jeho syn. Můj táta by si nikdy nepřiznal, že má syna feťáka. Na to byl vždycky moc hrdej. Adriana odešla, Carly se dostal do léčebny a zbytek mejch „kámošů“ se stará jen o sebe a o svůj fet. Nevím, kam jít, co dělat. Uvědomuju si, jak jsem si zničil život. Že šlo všechno udělat jinak. Brečím jako malý dítě. Vycházej hvězdy. Mám hroznej absťák. Vycházej hvězdy. Nenávidím se za svoji chuť na to svinstvo.
Nikdo se nezajímá o ubožáka jako já. Hvězdný nebe nade mnou. Je plný naděje. Možná, že teď už je pozdě, ale to nebe jí bylo plný vždycky. Jen já to neviděl…