WoW

Moje milá dcero, 
prosím nezahazuj tenhle list a přečti si, co ti píšu.
Chtěla bych ti jen říct, jak moc bych si přála vrátit čas. Kde jsou ty doby, kdy ti bylo pět? Kam zmizely? Pamatuješ si, jak mi vždycky lidi říkali: „Paní, vy máte ale krásnou holčičku… Ale taková je tichá…“
Ano, bylas tišší, než ostatní děti… Byla jsi vždycky zvláštní, ale já tomu nikdy nevěnovala pozornost. Já přece bývala taky taková…
Ach holčičko, kéž bych si toho víc všímala, kéž bych ti pomohla! Už ve školce jsme sušily první slzičky, že se s tebou děti nebaví a nehrají si s tebou… Pak se to zlepšilo a já na to zapomněla. Netušila jsem, že to v tobě zůstane.
A ty jsi nikdy nezapomněla na ten strašný pocit, když jsi někde zůstala sama a nikdo si tě nevšímal... A šlo to tak dál, vrátilo se to na základce… Řekla jsem ti, ať to neřešíš, že jsou ostatní hloupí… Kývala jsi hlavou, ale přitom tě to bolelo a už nikdy, nikdy jsi mi o tom znovu neříkala. Moje krásná holčička se začala uzavírat.
Ano, stalo se z tebe záhy uzavřené, příliš tiché dítě… A tvým přítelem se stal počítač. Všichni mi říkali, ať tě nechám, že je to normální… Kéž bych je tenkrát neposlechla. Pár let to bylo ještě vcelku dobré, ale čím dál víc ses mi odcizovala. Málo jsem se o tebe zajímala, nezvládala jsem práci a tys to odnášela. Je to moje vina, co z toho vzniklo.
Už dávno jsi dospěla a tvůj virtuální svět byl pro tebe životem, jaký bys chtěla žít. Toužilas po tom, aby tě někdo uznával, toužilas být obklopena přáteli, jenže v reálném životě to nešlo, nikdy se ti nepodařilo to dokázat a časem jsi rezignovala. Usoudilas, má dcero, že nemá cenu v realitě žít?
Těch pár přátel, co jsi ještě měla, jsi ztratila brzy. Bylo mi těžko, když jsem těm holčičkám říkala, že s nimi nechceš jít ven... Chodily se ptát čím dál míň, až přestaly chodit úplně. Zůstalas sama, bez přátel. Zlobila jsem se na tebe, protože jsi seděla u počítače čím dál delší dobu. Jakási hromadná online hra, to byl tvůj svět… Říkala jsem ti, ať jdeš ven, ale tys mě neposlouchala, prosila jsem tě, ať to vypneš, nemohla jsi.
Ano nemohla, už to nešlo, ta hra tě přitahovala jako magnet a ty jsi prostě nedokázala odolat. Vzpomínám si, že ze začátku ses mi ještě chodila chlubit, co nového jsi tam dokázala. Neuměla jsem poznat, že toužíš po tom, aby si tě prostě jen někdo všímal… Aby tě někdo prostě a obyčejně miloval. Bylas přesvědčená, že tam máš přátele a vždy tě moc zarmoutilo, odešel-li někdo z nich nadobro z té hry pryč. Nedovedla jsi, a nedovedeš ani teď, si připustit, že tě nikdo z nich nezná a nemiluje, milují jen tu hru, hru, která je, ač to nepřiznáš, nebezpečně návyková… Lidi odtamtud mizeli, jak je rodiče, škola či partneři přesvědčovali k návratu do reality… Ale ty ne. Přemlouvala jsem tě, ať jdeš ven, projít se, nakupovat, kamkoliv... Ale ty sis bolestně uvědomovala to, co já ne. Že nemáš s kým jít. Ve hře jsi měla lidi, co na tebe byli hodní, jistě byli, ale byli jen virtuální. Neměla jsi nic skutečného, nic… Už jsi možná i sama věděla, že je něco špatně. Jednou jsi za mnou přišla, jestli mi můžeš s něčím pomoct… Byla jsem začtená do novin, po špatném dni v práci. Zopakovala jsi dotaz a já tě okřikla, ať mi dáš pokoj. To si nikdy neodpustím!
Odešla jsi, možná jsi plakala, a já nedělala nic. Zlobila jsem se i na tebe, že pořád akorát hraješ. Nezřídka jsi zapomínala na věci do školy, zapomínala sis třeba mýt vlasy, a každé ráno kruhy pod očima prozradily, co asi děláš v noci… Na dovolené, na kterou jsem tě vytáhla, se ti o té hře zdálo, stýskalo se ti po těch lidech a mě jsi neuvěřitelně lezla na nervy. Hádaly jsme se taky často, nechápala jsem, jak můžeš být tak hloupá a žít tou zpropadenou hrou! Byly pryč časy, kdy jsem byla ráda, že hraješ a nekouříš a nepiješ místo toho… Teď bylo už pozdě ti pomoci, protože jsi už zase nechtěla. Bylas v tom dobrá a lidi tě tam obdivovali, každej po tobě chtěl pomoc… V reálu po tobě však neštěkl ani pes. Ve škole se s tebou nikdo nebavil a sotva jsi přišla domů, odhodilas tašku a zapnula počítač. Ach jak mě to trápilo…
Nevěděla jsem, že jsem ti mohla pomoci. Teď už to vím. Měla jsem ti naslouchat, měla jsem ti pomoci, když ses trápila kvůli kamarádům, které jsi neměla, měla jsem být lepší máma. Být lepší máma...
Když jsem prodala počítač, bylas vzteklá a zoufalá… Myslela jsem, že je po všem, když jsi byla dlouho pryč, dennodenně… Jenže jak jsem později zjistila, byla jsi jen v herně, kde ti umožňovali přístup k té prokleté hře! Začala jsi doma krást, abys měla z čeho tam platit a tak jsem na to přišla. Je ti necelých sedmnáct, nemáš kamarády, nemáš sebevědomí, nemáš nic, na čem by ti záleželo, jen tu hru. Je z tebe zlodějka. Pár dní už jsi nepřišla domů a nevím, kde teď jsi a co děláš… I když, co jiného bys dělala, než byla tam.
Přes to všechno, co se mezi námi stalo, holčičko moje, jsi pořád moje dítě a já tě miluju. Prosím, vrať se domů... 

maminka