Osudové rozhodnutí

Kráčely za sebou. Jedna za druhou jako výstavní kachny táhnoucí na rybníček. Stovky velkých kachen se sklopenými hlavami a s peřím potřísněným krví. Desítky malých kachňátek s vyděšenými tvářemi a unavenými nožkami…
( Jen blány jim na nohou chyběly.)

,,Maminko, kam to jdeme?“
Přemýšlela, ačkoliv si tu odpověď dlouho připravovala. Měla vybraných několik variant, jenomže všechny se jí zdály tak lehce prokouknutelné.Byla sice ještě malá, ale v žádném případě nechtěla svojí dceru podceňovat. Přišla by si hloupě.
,, Myslím, že se jdeme jenom ubytovat do hezčího.“
( Všechno jiné, než tohle je hezčí, to už ti ale říct nemůžu.
Dcera se jí podívala ustrašeně do očí, ale rázem vypadala klidnější.

-Zabralo to.-

Dál pochodovaly ve velmi malém tempu. Nebylo kam pospíchat. Omšelá nahá těla, které v pohybu udržovaly špinavé a krví potřísněné pahýly. V rytmu ztěžklé noci se ozývaly bolestivé a unavené výkřiky. Vzduch byl těžký a chladný. Snažil se jim poslední pochod nejspíš znepříjemnit.
„ Mám pro tebe připravený úkol, hm?“
Podívala se na svou malou dcerku a srdce se jí zachvělo lítostí. Její blonďaté vlásky teď tančily ve větru pomalý valčík a ona tomu nevěnovala pozornost. Snad kdyby nyní seděla na zelené louce, v ruce a držela ručně svázanou květinu a dívala se na nebe, pak možná. Dnes jí je to ale jedno…

„Jaký úkol?“

Proč?

Proč to muselo dojít až takhle daleko? Nechtěla ten plán, co má připravený, nikdy vyslovit. Přála si , aby to vše už skončilo, kdyby třeba přišel archanděl a mávl nad tímto místem nebeským mečem. ..

,,Schnell!!"

Proklínala se za ten nápad co se jí zrodil v hlavě, ale je to nejspíš to nejlepší co pro ni může udělat.
,,Tak jaký úkol, mami?“
Ještě na to může zapomenout a pokračovat v tomhle pochodu dál s ní. Ještě alespoň chvíli může být své dceři nablízku, držet jí za ruku a povídat si o tom, kam půjdou až se dostanou ven. Milovala ji nadevše, tím si byla jistá a Bůh jí to nahoře dosvědčí. Pokud jí Bůh nezradí, jako to párkrát již udělal.

...Pootevřela ústa...
"Je..."
V očích se jí objevily první lesknoucí se slzy.
" Je to těžký úkol, ale ty jsi šikovná holčička a určitě to zvládneš, je to tak?"
Nevydržela to, zastavila se a objala svojí dceru jak nejsilněji uměla. Ta obrovská síla na chvíli úplně vykolejila čas.
Pochod se zastavil, ženy zkoprněly v podivných pozicích a dokonce i chladný vzduch jako by se oteplil.
Nic nedělaly, jen se sobě dívaly do očí a mluvily spolu jen pomocí očí, smutných očí.

,,Tak pohněte sebou, nechci dostat další ránu."
Vyhublá starší žena se jich dotkla.

...Pochod se rozpohyboval..

,,Až ti řeknu, tak vyběhneš pryč. Poběžíš nejrychleji jak budeš moct, k těm obrovských plechovým dveřím. U těch, kde blízko pracujeme, rozumíš? Nebudeš se ohlížet a nesmíš se vrátit zpět, i když budeš sebevíc chtít."
...Proklínala se....
,,A ty se mnou nepoběžíš?"
...proklínala se...
" Já tu musím zůstat, ale až k nim doběhneš, tak chvilku počkáš a já tam za tebou dorazím."

Lži, samé lži. Poprvé v životě své dceři lhala. Do teď, pokud nebylo zbytí, mluvila vždy pravdu a v krajních případech jen pravdu předělala tak, aby nebolela.Ovšem tohle byla obyčejná lež.

,,Já se ale bojím, mami."
...Vždyť to já taky drahoušku...

,,Nemáš čeho, je to přece jednoduché, ne?"
,, Ano."
,, A pamatuj si, že tě maminka miluje a vždycky bude s tebou."

Pochod se už blížil ke svému cíli. Obrovský komín vypadal, jako by se na ně šklebil a cenil svoje plesnivé zuby.
Bude si muset pospíšit...
...nejde to, sakra!!!...
jinak bude pozdě. Ruce se jí třásly a hrdlo měla sevřené jako ve skřipci, který se neustále utahuje.

Naposledy se podívala na svojí dcerku. Na dítě, které sedm let vychovávala, učila jí dobrým mravům a věřila, že jednou se vdá a bude mít krásné děti. Připadalo jí to jako klišé, ale opravdu v to doufala. Nejspíš jako každé správné matce, i když si to nechtějí připustit.

,, Dobře, takže tři..."
... Proklínala se ještě víc...
" Dva."
...Cítila se jako mršina, které si ani supi nevšímali...
"Jedna."
...Sbohem...
"Teď."

Blesk udeřil, sopka vychrlila lávu, provazový most se řítil k zemi...

Dcera vyběhla a ani jednou se neohlídla.Chtěla své matce udělat radost, že dodrží veškerá pravidla a budou mít tuhle divnou hru rychle za sebou.

Pochod pokračoval, ale ona stála. Dívala se černou oblohu a potichu odříkávala modlitbu pro její dcerku i pro sebe.
Křik ani výstřel nevnímala.
...Blesk co udeřil do provazového mostu...

...Ticho...
Nebyla schopna ani pláče, přála si ať to má brzy za sebou a je svojí dcerou, kterou takhle zbaběle opustila
Udělala to ale jen pro ni, nechtěla aby se trápila. Aby musela dýchat ten prokletý plyn. Ten plyn, který sestrojil ďáběl ve své smrduté jeskyni.
Toho si až dosytosti za chvíli užije sama.
...A byla snad jediná, která se na to už těšila...

" Za chvíli budu s tebou drahoušku."

Zástup zpomalil, jen díky správnému namačkání lidí v komoře.Nebyl v tom žádný systém, ale některé ženy se vzpíraly, kopaly kolem sebe...Byly bláhové, stejně jim už nic nepomůže.
Ne jim, ale nám.

Ty výkřiky a prosby se obrovskou místností nesly rychle. Připadalo jí, jako by se v sítu duší zachytily andělé a ty teď prosí Boha o odpuštění.

...Nevyslyšeno...

Světla cvakla a pak se zhasla.
Výkřiky ještě zesílily.
,, Ještě vydrž, miláčku."
Za okamžik bude po všem. Bude dýchat zhluboka aby to bylo nejrychlejší. Snad už i dýchá a byla jediná, která teď za to byla vděčná.
...Hluboký nádech...

Světla cvakla a stovky žen ztichly. A pak se rozsvítila.
Šelestivý zvuk v trubkách co se blížil...

Ze sprch vytryskla voda...
Ona sklouzla na zem a dívala se tupě nahoru...

...Proklínala se...